Postřehy II / Observations II

1) Tramvajová zastávka I/ At a tram stop I

Nemohla bych být muslimkou.
Z toho prostého důvodu, že jak se znám,
pořád by se mi rozdělával šátek.

I couldn’t be a Muslim. For one simple reason:
as I know myself, my scarf would keep undoing.

2) Illusion / Iluze

Málem jsem tu ústní vodu nekoupila.
Vypadala v tom obchodě nějak divně, taková vybledlá.
Ale nemohlo být mýlky, byla od správné firmy a stála mezi dalšími téměř shodnými lahvičkami – až na to, že ta vpravo byla vybledle brčálová a ta vlevo vybledle oranžová.
Jaký je asi rozdíl mezi nimi a tou „mojí“, vybledle tyrkysovou?

I nearly left the shop without the mouthwash.
It looked queer, sort of thin or faded.
But there could have been no mistake, the name of the company was correct and the bottle was placed on the same shelf as others, virtually identical containers – just the one on the right was the colour of faded emerald and the one on the left faded orange.
How much of a difference does it make when ‘my’ bottle is more like faded turquoise?

3) Tramvajová zastávka II/ At a tram stop II

I keep re-discovering one learns most on the tram. Just like the other day:
Having printed out some U2 lyrics, I read them on my way somewhere, humming the tunes to myself.
Voilà! The bit I had thought comprised
of repeated soulful cries ‘…so lonely!’
actually reads ‘Sa-lo-me’.
That comes out of having the song filed on my computer under Track 8.

Stále se ujišťuji, že se člověk nejvíc naučí v tramvaji. Jako onehdá, když jsem si vytiskla nějaké texty juťáckých písniček a po cestě někam si je četla a v duchu zpívala.
A hele! Tak ten kousek, o kterém jsem si vždycky myslela, že se v něm tak teskně opakuje „tak sám, tak sám…“ je ve skutečnosti nechvalně známé biblické jméno!
To je všecko tím, že u mne v počítači se ta písnička jmenuje Stopa 8.

4) Varování / Warning

Never,
I repeat,
never ever
put an air freshener into an unused freezer-turned-pantry, in an attempt to get rid of the stench.
I'm not usually picky, but potato gnocchi with ocean breeze flavour were more than even I could bear...

Nikdy
(to jakože nikdy)
nedávejte do smradlavé spíže voňací stromeček.
Zvláště ne, pokud je tou spíží nepoužívaný mrazák.
Pyšně se o sobě domnívám, že nejsem z nejvybíravějších,
ale bramborové knedlíky s příchutí mořský vánek překonaly mé očekávání.

pozvánka

Ve čtvrtek dne 4.12.2008

v 17 h

Galerie moderního umění Roudnice nad Labem

VERNISÁŽ

Mojmír Preclík - plastiky

Richard Homola (jmenovec mého domácího, ne on sám!) - fotografie

a teď pozor, děvčata :-)

hudebně doprovodí bratři Škochové

(texty Suzanne Renaud a Bohuslava Reynka)

http://www.galerieroudnice.cz/vystavy1.php

Plane neznamená jen letadlo

Když jsem se včera večer vracela domů, vítr zuřivě trhal listí a pohazoval je všude kolem,

chodník nechodník, vozovka nevozovka, auta neauta.
Až tehdy mi došlo, že se mi splnil dávný sen:

bydlet v ulici, kde rostou platany.

Platan se anglicky řekne plane, ale vlámsky třeba už zase plataan,

a snad ještě zřetelněji než u jiných stromů je na jeho listech vidět,

že ani dva nejsou stejné.
Asi proto ho mám ráda; když u listů dokážete ocenit jejich jedinečnost, proč byste neměli u lidí...?

Servané listí mi také připomnělo,

že příští týden budou podzimní prázdniny.
A připomnělo mi jednoho člověka, kterého už jsem dlouho neviděla, ale přesto na něj čas od času vzpomenu.

Od kterého vím, jak se řekne platan vlámsky.

Netuším, jestli čte tenhle blog, ale jestli jo, tak mu přeju všecko nejlepší k narozeninám, které má za 16 dní. (Pamatuju si to.)

A jestli někdo víte, jak se mu vede, povězte mi to.

As I was walking up the street last night, the wind was tearing the leaves and tossing them everywhere around, road or no road, cars or no cars…
It was only then that I realised an old dream of mine had come true:

to live in a street planted with plane trees.

The Czech word for a plane tree is platan; in Flemish, plataan.

It is not common here at all, except for parks, avenues or promenades, and it stinks, but I love it nevertheless.

For its leaves, perhaps even more than with other tree species, are cut distinctively, and each one clearly differs from all the others.

And if one can appreciate the diversity of leaves,

why not of human beings?

The torn leaves also reminded me that it’s Autumn Holiday next week.
And it brought to my mind a memory of someone

I haven’t seen for several years, though I do think of him now and then.

It was he who taught me – if not the Elvish for ‘friend’,

then at least the Flemish for ‘plane’ (and who says it’s any worse).

I don’t have the slightest idea if he ever checks this blog,

but if he does, then all the best for your birthday

(which is in 16 days’ time, I know; I haven’t forgotten the date yet).

And, if anyone knows how he is doing, please tell me.

Staffroom Talk / Co zaslechnete v kabinetech

1) Guess what they teach / Co u nás asi tak učí?

A: "...Hele, von má taky tu lampičku. Tak kvůli ní si ho chci koupit. Kde se to zapíná, prosimtě?"
(Rozsvítí se žluté světélko.)
B: "Já mám na tom novým bílou."
A: "Jo? Ukaž!! Jééé, nedá se tu zhasnout?"
(C seděl opodál a šklebil se.)
(D ani nedutala a doufá, že až dostane zformátovaný notebook zpátky, zvládne toho víc, než jen žlutě svítit.)

A: "Look, it's got this wee light too. That's the reason I want this one. Where do you switch it on?"
(A feeble yellow light appears.)
B: "I've got a white one on my new one."
A: "Really? Show me!! Wooow, can't you draw the curtains and make it dark here?"
(C was sitting nearby, making grimaces.)
(D didn't dare to breathe, only secretly nursing a hope that when she picks the notebook up, it will be able to do more than illuminate the screen.)

2) Kdy začíná týden? / Which is the first day of the week?

"...Sunday, but in the end we didn't go. At least I had time to have a bath and wash my hair."
"Oh, I do that the first thing on Monday morning myself."
Um. Wondering who'd join me if I butted in saying I make sure my hair is nice on Sunday mornings...

"...v neděli, ale nakonec jsme tam nešli. Tak jsem aspoň měla čas si vlízt do vany a umejt si hlavu."
"No, to já dělám v pondělí ráno."
Tak schválně, kdopak by se přidal, kdybych vstoupila do hovoru pravíc, že mně záleží na tom, abych měla umyté vlasy v neděli ráno?

Vyhlašuji soutěž! / Get involved!

Hledám
a
sháním / I am looking for
photographs / fotky
obsahující anglické nápisy s chybami /
of English inscriptions containing errors

pro využití ve vzdělávání / for teaching purposes

(e.g. ...more informations on.../ we cook czech kitchen etc.)

I have started collecting them recently and intend to post them on our school web for students to correct them.
I'll think of a prize to motivate you, though at present all your potential contributions will be rewarded by mere eternal honour and glory.

Nedávno jsem započala s jejich sběrem a je reálná možnost, že skončí v e-learningovém systému GJK/ jinde na webu coby studijní materiál "tak takhle ne".
Zkusím vymyslet nějakou motivační cenu, ovšem nenapadá mne zatím nic lepšího než věčná čest a sláva.

Postřehy / Observations

1)
Zbytečně jsem se trápila tím, že v autobuse do Dumfries nerozumím, když se mezi sebou baví místní teenageři.
Poznání dnešního rána: Nebylo to přízvukem.

Needn’t have worried about my incompetence when I found out that I could not understand Dumfries youth on the bus to town.
This morning disproved the hypothesis. It isn’t the accent.

2)
U webových stránek to asi nefunguje stejně, jako když potichoučku otevřete dveře, nakouknete dovnitř, zas vycouváte a doufáte, že si toho ten uvnitř nevšiml, co?

Guess web pages don’t work in the same way as rooms.
I mean, you can’t really open the door quietly, peep inside, shut the door again and have some chance that the person inside hasn’t noticed you. Can you?

3)
‘And what does it mean to know all those people
when love’s been wasted all these years…’
Brzdi, E.C. Úplně stačí zjištění, že jsem prokoučovala dva týdny “obyčejného” přátelství.

Slow down, Slowhand. A finding that you’ve wasted two weeks of friendship is more than enough.

Hug the trees! VI (end of series)

Now you probably expect some kind of wisdom.

(I can tell you, it’s pretty annoying, when you constantly find yourself walking about scattering wise thoughts.
Especially as the next minute is sure to see you making a horrible blunder.)

Okay, here it is:
What is my idea of a healthy relationship –
regardless of age, race, sex, denomination etc.?
The pattern can be found already in Ecclessiastes 3:5b (Kazatel),
but in line with the current trend of expressing everything in terms of competences I shall define it as follows:

An emotionally mature person is able to
- offer a hug to a person in need of it, with no side interests
- accept a hug, without inadequate expectations
- voluntarily refrain from hugging
- as well as from a desire to be hugged

You wouldn’t believe how liberating it is to have mastered if only one of these competences.

If you have any comments or ideas concerning hugs
(or anything else for that matter), do post them!
It feels somehow strange not to receive any reaction;
kinda like writing on a wall outside your house...

End of series.
Thanks for you patience, kids, see you tomorrow.

Otázka voleb. Otázka volby. (aka PS vs EC)

1) ILEKŠN

Kdybych uměla dát na blog funkční (a legální) odkaz na písničku, měli byste tu Simonovu Sure Don't Feel Like Love. Ten drobný kdysi chlapec s šálou, dnes chlápek s bejsbolkou zjevně ví svoje, když zpívá:

I registered to vote today
Felt like a fool
Had to do it anyway
Down at the high school...

(Tak jsem dneska zas šel volit.
Přišel jsem si jak vůl.
Za rohem od střední školy.
Stejně bych se tomu nevyhnul...)

Cestou na Mariánské náměstí jsem se tedy poslušně zastavila v šedé budově, v bílé místnosti vyndala (téměř namátkou vybraný) béžový papír z modré obálky, za černou plentou jej vložila do žluté obálky, tu vhodila do zelené bedýnky, na schodech málem nepoznala naši paní pošťačku v civilní červené bundě a vyšla ven.
Připadala jsem si jak...

2) ČOJS

Jedno nedávné setkání mi připomnělo jisté album E.C., které jsem už dlouho neposlouchala, ježto ho mám jen na kazetě.
Ale pozor, vždyť oni ho mají ve Školské v knihovně...
Tak do toho jdu! A hned dneska. Mám to po cestě...

'Ve dnech 17.-18. 10. knihovna uzavřena z důvodů...'
Zap!

Abstinenční syndrom mi rozklepal nohy, ruce, srdce, oční víčka.

Ale jen těch pár metrů,
než jsem došla k bazaru s CD
ve stejné ulici. Měli ho.
Udělala jsem rychlou čojs
a zbavila se včerejšího platu
výměnou za blaženou iluzi,
že se mi právě vymazal černý puntík za to, jak jsem si o dvě hodiny dříve překopírovala do pisička něco jiného.

Druhá neděle v Loch Arthur

Zcela netypicky jsem měla druhou neděli v Loch Arthur zcela a jen a pouze pro sebe. Vynechala jsem tedy místní shromáždění a místo toho šla do New Abbey navštívit své drahé Skotlikány, pak zajela do Dumfries na pivko s Peterem a večer strávila opět s přáteli z Beeswing, jejich psem a váženými novoopatskými reverendovými.

It is highly unusual in Loch Arthur Community that you should have time entirely on your hands.
Yet it happened, and I could spend my second Sunday there first walking to New Abbey and attending the local CoS congregation, then on a trip to Dumfries and in the evening back in Beeswing with my friends...
It was a long, but very well spent day, I can say - and thanks to all who contributed to it in any way!

http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/2NedLeVLA#

Rána osudu / A stroke of fate

“So, what have you been doing?” I asked one of my private students the usual warming-up question.
“I vrite – no, vrote a book,” the lassie said.
“Oh yes, you read a book. What was it about?”
The twelve-year old reached behind her for a forty-page file which had been lying on the printer

and started:

“It’s about a country under… how do you say moře…?”

The daughter of my former guitar teacher wrote her first book.
Christopher Paolini, beware!

“Tak cos dělala?” Typická rozehřívací otázka na úvod mých soukromých hodin.
“Napsala jsem knihu,” pravila studentka.
“Aha, přečetlas knihu!”

(Tomu se říká 'oprava pomocí reformulace'.)

“A o čem byla?”
Dvanáctileté hůdě se otočilo,

vzalo do ruky dobře čtyřicetistránkový fascikl,

co jim ležel na tiskárně,

a začalo povídat…

Dcera mého bývalého učitele na kytaru napsala knihu.
Dej si bacha, Paolini!

Hug the trees! V

Back to Prague.

The congregation I feel close to now does its best to nourish a similar, unforced community atmosphere. Yet even there – perhaps because of the infamous Czech scepticism – open expressions of emotions have not become widespread.

Before my stay in LA, I would most likely have seen this as a sign of healthy relationships:

"Why all this mucking about overacting one’s oh-I-am-so-happy-Jesus-saved-me-falalalala attitude? True affection should stay behind the doors of your chamber!

(I mean the one mentioned in Matthew 6:6.)
All right then, one hug per month between closest friends (of the same sex, of course) in times of great trouble could be overlooked…"

I’ve changed my mind since.

I’ve come to understand hugging as indeed one of several litmus papers to test your capability of mature, healthy relationships.

(The knowledge itself doesn’t help, of course - and I still often find myseld faking my smile on Sunday mornings when I am approached by the wee reception committee in front of the door. It’s not their fault. They are supposed to make you feel welcome and appreciated, and they do it by greeting you and shaking your hand.
I hope it works for some people; in me it keeps awakening a tendency towards coprolalia.)

(http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/417000-koprolalie)

Čtvrtá Bé v Prokopáku

Kdo chce vidět Áliny dětičky v akci, ať si klikne na

http://picasaweb.google.com/lh/reorder?uname=onetrickpony.m&aname=TvrtBVProkopKu

Hug the trees IV

Initially I was somehow perplexed by the fact that in LA even people you have known for a relatively short time are ready to express their joy of seeing you with a hug.
Now I feed on it.

Already I’m looking forward to coming to the creamery shop for the first time during my next visit and meeting the people who run it.
I know they are going to hug me. And I know they are going to mean it – or most of them.

‘I am glad you are back.
I am glad you are yourself.
I welcome you here, never mind the burning issues that you brought with yourself in your mind.
Never mind all the petty misunderstandings and failures we’ve been through together.
Here I am and here are my arms around you. You’re safe. I am not going to play any games with you (at least none that I am aware of).
If I can be helpful to you in some way that will not harm me or those in my care, I am at your service.’

All this and probably much more can be said with an unfaked hug.

(Guess Mum speaks this language too, but it is the way of becoming an adult today that we prefer to gather knowledge elsewhere than at a primary source.)

London in Prague

Full moon.
I can't sleep.
It works even when the lune is not actually visible.
E.g. this picture was taken sometime between Friday and Saturday.


It's been looking much the same in the mornings, too, only the mist turns greyish.
Not even have I been robbed of the sunrise over the Prague Castle - sometimes it seems very much like the castle itself has been stolen...

Edinburgh in Prague

Been meaning to post this one for ages:

Hug the trees! III

Anyway, when I saw those stickers saying ‘WE HUG TREES FOR JESUS’, I instantly nicked one.
(I did ask for permission later on, though.)
On second thoughts
I found out the inscription wasn’t wholly to my liking.
On one hand I’d have been happy with a simple WE HUG TREES.
On the other, WE HUG FOR JESUS would make equal sense to me.
(Sorry to all my agnostic friends who happen to read this.
I’ll do my best to explain.)

The other day, I saw a friend of mine give a long hug to another who’d been in obvious distress. It took me some effort to absorb that, for, I confess, my first thought was that they’d become lovers.
This bewildered me, as I couldn’t believe either of them would have stayed silent, without sharing at least some of their happines with me; moreover, having known them both as persons of chastity, I wondered what had made them advance so far and so quickly in their relationship, for the last time we’d met had been mere three weeks ago.
And then...
...I remembered another hug.

It took place sometime in the middle of those three previous weeks
and this time it was I who found herself locked in a warm embrace.
One could describe the instigator as a rather attractive, tanned,
smiley young man, with arms naturally strong from handling timber,
and of a most amiable nature.
– In other words, had I not known the lad in question, and most of all had I not been aware he’d been raised in a community setting,
I’d have melted on the spot not unlike Graham’s Scottish Butter
and ended up in an oily pool at his feet.

Fortunately, I do know him, and so the whole incident became nothing more than a nice surprise – presumably for both sides.

What would he have done if he had just learned that I was deeply troubled? His parents would – on top of words of encouragement and well-meant advice – have hugged me; I’m sure.
He might as well do the same, and of his own accord. (Especially because he probably wouldn’t have enough experience to advise me).

Álo, jsme v klubu!

Když nás pan ředitel svolal naléhavě do sborovny,

nikdo nebyl na pochybách, co přijde.

Přišlo,

ovšem to bychom to nebyli my, aby...

Tedy, žloutenku typu A má potvrzenou jedna studentka.

Která je právě na výměnném pobytu v Anglii.

Doba, kdy se nakazila, a tedy i doba, kdy byla sama infekční, se pohybuje přesně na pomezí jejích posledních dní zde a prvních tam.

Čili vůbec není jasné, kde, kdy, od koho a zda, jak a kam se nemoc rozšířila.

Nicméně: NEPROPADEJTE PANICE!

Hug the trees! II

My Mum is a naturally huggy person. As a result, I am not.
Am I not?
Anyway, to kissing (ugh!) I’ve taken a dislike very early in life and if there’s one thing that can upset my stomach
then it’s the French way
of pecking your cheek instead of saying Hi!

I suspect this is but a remainder of a teenage revolt which has survived ten years longer than it should have.
...which suspicion is also confirmed by the fact that somehow I don’t mind my two cousins’ (Petr and Matěj’s) French manners,
since in my eyes they’re enjoying just about the right level of celebrity status that my anti-consumerist self can accept
– and stars are supposed to walk about kissing people after all,
aren’t they?

To that tall skyline I come...

© Art Garfunkel, A Heart in New York

Včera jsem zas po dlouhé době byla v New Yorku.
Prošla jsem se po Manhattanu od Central Parku (odshora až dolů, chvílemi s ořezanou tužkou v ruce, až se na nás někdo vyřítí z temnot, že mu ji vrazím do něčeho měkkého) až tam, kde byly nad Staten Islandem vidět (a slyšet) ohňostroje,
a skončila v Chinatown. (Někdy sem dám fotku, to se nedá popsat.)

Dík, Álo!
Šla jsem totiž stejnou cestou, kterou Ála chodívá každý den, nejlépe 2x. Do a ze školy.

Yesterday I had a chance to visit New York,
a long time after the first time I was there in 2002.
I took a stroll along Manhattan, starting with Central Park (at times gripping a sharp pencil in my hand in case someone should attack us in the dark) and getting as far as the view over Staten Island and New Jersey illuminated by a firework display.
Finally I ended up in Chinatown (and I have to post here a picture of it one day, otherwise you won't believe).

Thanks, Ála!
What happened was I joined my friend on her way home from the primary school where she teaches.
To be frank, for a moment I envied her. But then again, she doesn't get to see the sunrise over the Prague Castle.

The first Teaching Staff Meeting + Parents' Meeting / První porada a třídní schůzky

Čistý plat za září - 1067 Kč
My wage for September - cca 43 pounds

Na poradě mne (kupodivu) překvapilo, že jen Hugo světélkoval notebookem.
Only one notebook monitor could be seen at the TSM. The absence of my friend (whose desk I now occupy) is clearly visible.

Po schůzkách se mnou mluvily dvě maminky. Jedna od jednoho ze dvou tatínků, kteří už mne vyhledali; ti se tedy našli - stejně ambiciózní. Druhá se ukázalo, že zná Gerlichovic famílii, její manžel chodil do oddílu zvaného Kruh. Hurá, svět je malý! (Ale na Bětku si posvítím stejně.)

Two mothers sought me out after the PM. The wife of a man who had tried to contact me earlier; both are highly ambitious (and so is their daughter). And a plump lady who happens to know our Girl Guides Group, and her husbant spent his summers under a tee-pee tent... How small the world is... (But this won't mean I'll put up with their daughter's blunders in my lessons.)

Hug the trees! I (or A New Roughly-Every-Other-Daily Series)

Upozornění: Sepsat tohle nebylo jen tak. O některých věcech podvědomě přemýšlím rovnou v angličtině – též protože zárodek následujícího textu se počal tvořit už v LA. Je to dlouhé, a překládat se mi to nechce, nicméně kdo bude o text stát , nechť klidně zanechá komentář a překlad dodám.
Notice: This piece took me quite some time to put together, and even more time spent deciding whether to publish it or not. Ach weel, if you don’t like it, or do not understand, you’ll just skip the next installment, won’t you. No big deal.

I didn’t really place the sticker on the mirror. I just squeezed it in the slit between the glass and the massive wooden frame to perch there until I can find a proper place.
(Which means it probably stays there until I move out.)

My godmother calls such events ‘serendipity’, and though the original term probably referred to something slightly different, I don’t mind using it in this sense.
Somehow I trust that any thing that keeps recurring in my life is in some way indeed “the luck some people have in finding or creating interesting or valuable things by chance.“
© HarperCollins Cobuild Advanced Learner’s Dictionary

The ‘interesting or valuable thing’ is: hugging.

In one of the previous accounts I tried to explain to my Czech friends what I find enchanting about L.A.
It ended up as a list of anything from the smell of boiling whey to the nuances of local accent.
The last line spoke about David Conder’s hugs.
Hereby I, Mgr. Marie Preclíková, admit that I miss them.

Jak se zbláznit / How to get mad

1) Dilema:
Čím škodím životnímu prostředí víc - když používám hnusný chemický prostředek na mytí nádobí, nebo když je odmašťuji ohřívanou vodou?

2) Děsy:
Ála má problém s tím, když žáčkovi řekne, že je vylízanej.
Já se děsím reakce rodičů své nejlepší studentky na to, že jsem jí dala pokyn "Get up!"

I don't understand my blog. / Nerozumím svému blogu.

To read the article, please go to
http://precleek.blogspot.com/2008/09/moji-nadzen-my-superiors.html

Přehled zpráv/ News Bulletin

GJK I

"No, já jsem vám tu kartu nemohla aktivovat, na obědy se musíte nejdřív přihlásit. Tadyto mi vyplníte a tady mají rodiče instrukce, kam nám sem budou posílat peníze..."

"Umm, promiňte, ale já nejsem studentka... Já tady učím..."

"Šmarjá pardón, já si říkala, že ta karta má nějakou divnou barvu. Ale povidám si, ročník 91, to je jí sedmnáct, to sem přešla z ňáký jiný školy... To se moc vomlouvám!"

Další den, když jsem si přišla pro svůj (stále ještě nenabitý) ITIC, vyprávěla mi ještě, jak tou historkou rozesmála manžela, jinak muže vážného a povznseného nad komiku všedních dní.

Aspoň že tak.

"Well, I couldn't activate your card yesterday, 'cose you got to register here in the cantine. So fill this in for me, and here's the information for your parents about the money..."

"Umm, sorry, but... I'm not a student any more... I teach here."

"Oops! Well, didn't I say to meself, the card's got a weird colour, but then, I thought, she's seventeen, she just came over from another school... Really sorry, Miss!"

The next day when I came for my ITIC (not activated until this day), she shared with me how that incident made her husband (who's obviously an unhumourous man, far above the ridiculousness of a working day) laugh.
Glad it wasn't for nothing.

GJK II
Zatím jsem měla pouze sraz s jedním tatínkem, který má pocit, že jeho dcera má přece na víc.

Další mi má volat.

Nemůžu se dočkat třídních schůzek.

So far I've had only one meeting with a father who is firmly convinced that his daughter's knowledge of English has seriously atrophied in the two weeks I've had the chance to teach them.
Another one is supposed to call me any day soon.

Can't wait for the Parents and Staff Meeting this Wednesday. Yumm.

...as if I was inside a song, if you take my meaning...

(c) Samwise Gamgee, LOTR

Už se mi stalo, že jsem si připadala jako ve filmu.

(New York. Letiště Ruzyně....)

Dost běžně se mi stává, že si připadám jako v knížce.

(Cesta na Lotus Hill a vůbec okolí LA. Viz obrázek.)

Ale už dlouho se mi nestalo, že bych se propadla do písničky.

A už vůbec ne do celého alba.

Leč zjevně to možné je.

...a navazujeme...
Jak Marek moudře upozorňuje, každého člověka má šanci přivést k víře něco jiného.
Musím tedy doufat, že natrefím na někoho, kdo k probuzení potřebuje, aby do něj v tramvaji někdo vrazil rohem knížky s fotkou jůtů na obálce a nápisem "Dál a dál - duchovní cesta".

Go ahead, Annie!

On her blog, my friend Annie confesses her desperation: As a freshly arrived volunteer in England her life takes unexpected turns every day. Things happen she (and the more we) would never have imagined happening. Exciting meetings with new people. Funny as well as enlightening adventures with the ‘old’ ones…
But how to convey these? No matter how much we’d love to, as outsiders we will never be able to feel the atmosphere, step into her shoes and truly share Annie’s joys and sadness with her…
Never mind, Annie! To show you how I feel for you (since I’ve often faced the same dilemma), I decided to publish some photos of L.A. people, although most of my friends have never seen them, and only some heard stories about them.
(No point asking the two who have seen some of them what they think about them. They’ve got no idea, /as no doubt Mireille would have said/.)

Anička Kohoutojc se na svém blogu nahlas trápí nad otázkou, zda psát či nepsat o svých kamarádech z Ashe.
Abych ji podpořila, vylila jsem na
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/LALidiKov#
zásobu fotek s lidmi, které jste v životě neviděli, nejspíš neuvidíte a vůbec s nimi nemáte nic společného...
(A prosimvás, hlavně se neptejte Radima na jeho dojmy z onoho půldne, který v Konírně strávil! Paní domácí by řekla, že nemá ponětí, jak to tady dovopravdy chodí.)

Východ slunce nad Ionou /čti Ájounou/

Sunrise in Scotland is as specta-cular as it is short-lived.
In CZ, we’re sort of used to watching the sun appear from behind the horizon and un-interruptedly rise up in the sky; that’s what ‘sunrise’ means to us.
Not so in L.A.
I’ve watched there many a sunrise, including one from up Lotus Hill. And on each and every one of the occasions the sun appeared from behind the hils only to be swallowed up by a thin layer of clouds about an inch above them.
At first I felt cheated. Is that all? Go and get stuffed then!
But just as you have to listen to a new record several, or perhaps dozens of times to be able to appreciate its delicacies, this manner of sun-rising now reminds me of Little Prince’s favourite pastime.
Didn’t he love to watch the sun set several times in a row?

Východ slunce ve Skotsku je velkolepá, leč vteřinová záležitost.
Z Čech jsem byla navyklá pojímat východ slunce jako proces, při kterém se ono těleso nejprve vynoří zpoza obzoru a pak plynule pokračuje v pouti směrem vzhůru.
Ve Skotsku se, naproti tomu, slunce objeví nad kopečky pouze proto, aby mohlo za okamžik zase zapadnout do vrstvičky mraků asi tak palec nad obzorem.
Pozorovala jsem v L.A. mnoho východů, včetně jednoho z vršku Lotusu, a má prvotní zkušenost se s opakováním pouze potvrzovala.
Nejdřív se mne to dotklo.
To má být všecko, podvodníci? Se děte vycpat!
Ale stejně tak, jako vám trvá, než naposloucháte nové album a objevíte si pro sebe všechny detaily a hudební vtípky, které obsahuje, i já jsem časem došla k novému náhledu.
Tento způsob východu slunce by se nejspíš velmi zamlouval Malému princi. Nebylo snad jeho nejoblíbenější činností pozorovat západy, zas a znova, několikrát za sebou?

http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/SunriseOverIonaHouse#

(Vhodné i jako podklad pro "meditaci na východ slunce" doporučovanou šri činmojáky.)