Rushed out of the door, as usual behind schedule.
Started towards the tram stop, when suddenly a head appeared from around the corner.
At that moment, Time obviously decided it’s space for a break and from then on my memory recalls everything as if in slow motion.
I blinked and the head gradually came into focus, followed by the rest of the organism.
Straw hair in dreadlocks. Long dreadlocks, to be precise. Further down, a weathered T-shirt and a pair of khaki combat shorts. A bike with something indescribable trailing behind on wheels, topped with a brownish bundle and an item my brain later identified as an exhaust pipe. Slightly Betelgeusean eyes.
And behind him, another one – the same straw ponytail (no dreadlocks this time), and the thing trailing behind his bike a trifle closer to definability.
It took me some effort to realise the first creature had started to make noises.
Do you speak English?
Another burst of energy went into ignoring the unmistakably West Germanic accent in his voice. Cut it out, young lady. Oi!
We’re looking for bike route. The purple one.
Upon which they show me a map of… what? Central Europe, I wouldn’t wonder – certainly Prague isn’t bigger that some 10 cm. And verily, across it runs a deep purple band about three milimetres wide, thus completely covering the area of Nusle valley. No way street names could feature there, of course.
Errr. Sorry.
That’s okay, he lilted again and smiled. We’d just like to get HERE.
He pointed somewhere between Malešice and Průhonice. My brow knitted in desperation and my hand waved vaguely in the direction of Hostivař. I’d have shown them the way to Horsehead Nebula with the same assurance, if they had asked me.
Thank you, he nodded and mounted his steed again, handing the map to his companion. The second being folded the sheet carefully and put it into its plastic suit. Head downwards unfortunately, so I only managed to decipher something like Gouw….
And then they were gone.
Right. I wouldn’t want to look like a maniac. Maybe they weren’t Flemings, after all. Perhaps they really came from somewhere in the vicinity of Betelgeuse. But even if it wasn’t for their soft speech – there was more to their laid-backness to meet the eye.
That laid-backness, so typical for Belgians…
pondělí 11. května 2009
Drobná oprava
Tak Mark se jmenuje Shallis a je to skutečnš neuvěřitelná osobnost. Asi poprvé v životě jsem slyšela Angličana dobrovolně a s chutí hovořit francouzsky - a Francouzsku s obdobným nadšením blekotat anglicky. (Měl s sebou totiž přítelkyni.)
A po nějakých deseti hodinách simultánního tlumočení (maminka na mne česky s francouskými slovíčky, aby Corinne rozuměla, já na Marka anglicky, Mark na Corinne, co pochytila z mého podání, Corinne francouzsky na Marka, Mark na Corinne v plném znění, Corinne otázku do pléna francouzsky, já na maminku česky... a celé znovu) jsem si cestou domů opravdu nebyla jistá, jakým jazykem že to lidé kolem mne mluví...
Čili poznovu doporučuji tuto středu večer v Paměti!
A po nějakých deseti hodinách simultánního tlumočení (maminka na mne česky s francouskými slovíčky, aby Corinne rozuměla, já na Marka anglicky, Mark na Corinne, co pochytila z mého podání, Corinne francouzsky na Marka, Mark na Corinne v plném znění, Corinne otázku do pléna francouzsky, já na maminku česky... a celé znovu) jsem si cestou domů opravdu nebyla jistá, jakým jazykem že to lidé kolem mne mluví...
Čili poznovu doporučuji tuto středu večer v Paměti!
čtvrtek 7. května 2009
A ještě jedno pozvání
- i když si ho paradoxně přečtete nejdřív...
http://www.male-vinohradske.com
a jejich Zimní pohádka od Williama Shakespeara featuring Myš čili Marie Hodinářová, 17.5. v 19.30, Záhřebská 21.
A ještě jedno pozvání
http://www.zlomvaz.cz/2009/program/detail/?programId=3
Tam, kde na vás zírá prázdné místo pod nadpisem Osoby a obsazení, by mělo stát několik jmen, a jedno z nich je Mariana Koutská, výrazná osobnost našeho oddílu, ZŠ Mikulandská, sboru Klíček and what not, jež momentálně studuje na JAMU (neptejte se mne co - nepochybně něco velmi experimentálního).
Výjimečný koncert
pro tuto příležitost utvořeného dua přátel Tomáše Valáška (Terčina učitele na kytaru - viz obr., též hráče na Panovu flétnu a kastaněty) a Marka Ronishallise (Brita žijícího ve Francii a starajícího se tam o les)
se bude konat ve středu 13. 5. 2009 od 19:30 ve Studiu Paměť (Soukenická 29, Praha 1 - průchodem přes dvůr a doleva, najdete bez problémů).
Doporučuji!!!
úterý 5. května 2009
Nabídka muzikoterapeutické skupiny pro dospělé
(Již od 5.5.2009)
Na poslední chvíli se uvolnily 4 místa a proto ještě můžete vstoupit do muzikoterapeutické skupiny pro dospělé a zažít léčivé účinky hudby, jak stimulující, tak uvolňující.
Muzikoterapie je velmi účinná metoda využívající přirozené hudebnosti člověka, pohybu, naší vlastní invence, snahy nalézt vlastní Já, apod.
Muzikoterapie probíhá v prostorách Nové 3, Jeseniova 19, Praha 3 Žižkov. Jde početně o malou skupinku klientů (4-8).
Skupina 6 týdnů pracuje jako uzavřená skupina a po té se znovu otevře. Účastnící mají možnost po 6 týdnech odejít, nebo jít do další skupiny v novém složení. Každý může přijít se svým osobním tématem, nebo si jen užívat odpočinku a času pro sebe. Zároveň se pracuje na společných tématech, nechybí cvičení dechová, rytmická, je možné pracovat na sebevyjádření, rozvíjení pohybového projevu, hře na hudební muzikoterapeutické nástroje apod. Všechna cvičení jsou dobrovolná.
Každá muzikoterapie končí relaxací a zpětnou reflexí prožitku.
Terapeutkou je Mgr. Markéta Gerlichová, muzikoterapeut, fyzioterapeut, speciální pedagog , absolventka muzikoterapeutické školy Musica Humana Praha - Dornach,Švýcarsko. Lektorka má též šestiletou zkušenost v PBSP (Pesko Boyden Systém Psycho-motor)- sebezkušenostní (trénink vedený PhDr. Yvonnou Luckou a PhDr. Lubošem Kobrlem).
Mgr. Markéta Gerlichová již 13.rokem praktikuje muzikoterapii ve VFN Praha, je odborným asistentem při 1. LF UK.
Nová skupina začíná 5.5. 2009 16 45 – 18 15 h.
Cena za 90 min. terapie je 300,- Kč.
Více na www.novatrojka.cz
www.mg-muzikoterapie.cz
Objednávejte se, prosím, na: marketa.gerlich@seznam.cz
(Již od 5.5.2009)
Na poslední chvíli se uvolnily 4 místa a proto ještě můžete vstoupit do muzikoterapeutické skupiny pro dospělé a zažít léčivé účinky hudby, jak stimulující, tak uvolňující.
Muzikoterapie je velmi účinná metoda využívající přirozené hudebnosti člověka, pohybu, naší vlastní invence, snahy nalézt vlastní Já, apod.
Muzikoterapie probíhá v prostorách Nové 3, Jeseniova 19, Praha 3 Žižkov. Jde početně o malou skupinku klientů (4-8).
Skupina 6 týdnů pracuje jako uzavřená skupina a po té se znovu otevře. Účastnící mají možnost po 6 týdnech odejít, nebo jít do další skupiny v novém složení. Každý může přijít se svým osobním tématem, nebo si jen užívat odpočinku a času pro sebe. Zároveň se pracuje na společných tématech, nechybí cvičení dechová, rytmická, je možné pracovat na sebevyjádření, rozvíjení pohybového projevu, hře na hudební muzikoterapeutické nástroje apod. Všechna cvičení jsou dobrovolná.
Každá muzikoterapie končí relaxací a zpětnou reflexí prožitku.
Terapeutkou je Mgr. Markéta Gerlichová, muzikoterapeut, fyzioterapeut, speciální pedagog , absolventka muzikoterapeutické školy Musica Humana Praha - Dornach,Švýcarsko. Lektorka má též šestiletou zkušenost v PBSP (Pesko Boyden Systém Psycho-motor)- sebezkušenostní (trénink vedený PhDr. Yvonnou Luckou a PhDr. Lubošem Kobrlem).
Mgr. Markéta Gerlichová již 13.rokem praktikuje muzikoterapii ve VFN Praha, je odborným asistentem při 1. LF UK.
Nová skupina začíná 5.5. 2009 16 45 – 18 15 h.
Cena za 90 min. terapie je 300,- Kč.
Více na www.novatrojka.cz
www.mg-muzikoterapie.cz
Objednávejte se, prosím, na: marketa.gerlich@seznam.cz
sobota 2. května 2009
Hromady, hromady...
Poslední dny se to nějak hromadí. Nejen hromady prádla na podlaze, květináče v posteli a odpadky na dlaždičkách.
Tentokrát se pokusím vybrat pozitivnější, či přinejmenším neutrálně-surrealistické obrazy a zážitky.
Ani se snad nebudu zmiňovat o tom, jak se během tří týdnů ozvali (nezávisle na sobě, ale musím to vůbec uvádět?) dva kamarádi z Bruselu, se kterými jsem se viděla naposledy před čtyřmi lety, pročež v okamžiku, kdy jsem jednomu odpovídala offline na mail a zapnula si k tomu BBC, vysílali právě pořad o jazykových nespravedlnostech, živě hádejte odkud, takže jsem si ani nemusela pouštět tu jedinou vlámskou (a vlezlou) písničku, co mám ještě od Kristofa blahé paměti.
Ono stačí třeba to, jak jsme po tréninku potkali grupu britských twenty-somethings a nevysvětlili jim, jak se dostanou k pivovaru svatého Václava, ježto neměli adresu a nikdo z nás o onom podniku nikdy neslyšel. Nečekaně se tím ale i podařilo tak znechutit Léňu s Kájou, že se ostentativně odpojily – na protest proti tomu, že neumějí tak anglicky jako já a Slunéčko (který je jednak filďák a druhak postavou popravdě dosti surrealistickou sám o sobě). Nu což, alespoň jsme po cestě na metro jen ve dvou mohli nerušeně konverzovat angličtinou jak vystřiženou z Jane Austenové (včetně rychlosti), až se nám od úst prášilo.
A pak jsem nastoupila do soupravy a octla se tváří v tvář tak věrohodné kopii Julie (nebo Judy?) z IT Crowd, že kdyby se nebyly dveře již zavřely, byla bych vyjekla hrůzou a utekla.
Jen pár okamžiků předtím se ovšem stalo cosi bezkonkurenčně vedoucího mé současné žebříčky: Ležela jsem ztahaná na karimatce a po neuvěřitelně dlouhé době zas měla chuť děkovat, tj. nejen věděla racionálně, že mám za co, ale to vědomí prosáklo až dovnitř. No jo, endorfiny, říkala jsem si v duchu, ale přesto jsem děkovala, za nic konkrétního, jen si tak užívala, jak je mi vděčno.
A tak už jsem se ani vůbec nezvládla divit, když si mne trenérka vzala stranou a začala něco o tom, že v prosinci dělá mezinárodní lektorské zkoušky a jestli bych pak případně nechtěla tancovat pod ní, že na věku nezáleží, že se jí líbí – ani nevím, zda použila frázi můj styl, nebo ne, protože jsem v té chvíli už myslela na tu útlou knížku ve vrchní kapse batohu, kde se píše o nezávislosti na cizích pochvalách a lichotkách, a v duchu se upřímně smála a pak odvětila, že o tom budu přemýšlet.
A další ráno, zrovna v okamžiku, když jsem si řekla: Nejvyšší čas vyrazit, nebo přijdeš pozdě, se ozval zvonek přede dveřmi a za nimi stál pán kontrolující komíny. Květináče na patříčku. Hromady papírů, prádla, hudebních nástrojů a smradlavých tanečních úborů na podlaze, na stole, na poličkách, vlastně všude s výjimkou prostoru na dlaždičkách těsně přede dveřmi, který je vyhrazen hromadám odpadků. Co teď? Vždyť nemá šanci v tom najít ani ten komín od kamen!
V duchu jsem si představila, co by dělala Jen z IT Crowd, rychle se částečně odstrojila a sladkým hláskem odprosila pána za dveřmi za odpuštění, že jsem na to zapomněla a že se musím aspoň obléci, že si ho pak odchytnu. Za dvacet minut, o tři patra níže, měl naštěstí tolik jiných starostí, že se ani nedivil, proč mi to tak trvalo.
Tentokrát se pokusím vybrat pozitivnější, či přinejmenším neutrálně-surrealistické obrazy a zážitky.
Ani se snad nebudu zmiňovat o tom, jak se během tří týdnů ozvali (nezávisle na sobě, ale musím to vůbec uvádět?) dva kamarádi z Bruselu, se kterými jsem se viděla naposledy před čtyřmi lety, pročež v okamžiku, kdy jsem jednomu odpovídala offline na mail a zapnula si k tomu BBC, vysílali právě pořad o jazykových nespravedlnostech, živě hádejte odkud, takže jsem si ani nemusela pouštět tu jedinou vlámskou (a vlezlou) písničku, co mám ještě od Kristofa blahé paměti.
Ono stačí třeba to, jak jsme po tréninku potkali grupu britských twenty-somethings a nevysvětlili jim, jak se dostanou k pivovaru svatého Václava, ježto neměli adresu a nikdo z nás o onom podniku nikdy neslyšel. Nečekaně se tím ale i podařilo tak znechutit Léňu s Kájou, že se ostentativně odpojily – na protest proti tomu, že neumějí tak anglicky jako já a Slunéčko (který je jednak filďák a druhak postavou popravdě dosti surrealistickou sám o sobě). Nu což, alespoň jsme po cestě na metro jen ve dvou mohli nerušeně konverzovat angličtinou jak vystřiženou z Jane Austenové (včetně rychlosti), až se nám od úst prášilo.
A pak jsem nastoupila do soupravy a octla se tváří v tvář tak věrohodné kopii Julie (nebo Judy?) z IT Crowd, že kdyby se nebyly dveře již zavřely, byla bych vyjekla hrůzou a utekla.
Jen pár okamžiků předtím se ovšem stalo cosi bezkonkurenčně vedoucího mé současné žebříčky: Ležela jsem ztahaná na karimatce a po neuvěřitelně dlouhé době zas měla chuť děkovat, tj. nejen věděla racionálně, že mám za co, ale to vědomí prosáklo až dovnitř. No jo, endorfiny, říkala jsem si v duchu, ale přesto jsem děkovala, za nic konkrétního, jen si tak užívala, jak je mi vděčno.
A tak už jsem se ani vůbec nezvládla divit, když si mne trenérka vzala stranou a začala něco o tom, že v prosinci dělá mezinárodní lektorské zkoušky a jestli bych pak případně nechtěla tancovat pod ní, že na věku nezáleží, že se jí líbí – ani nevím, zda použila frázi můj styl, nebo ne, protože jsem v té chvíli už myslela na tu útlou knížku ve vrchní kapse batohu, kde se píše o nezávislosti na cizích pochvalách a lichotkách, a v duchu se upřímně smála a pak odvětila, že o tom budu přemýšlet.
A další ráno, zrovna v okamžiku, když jsem si řekla: Nejvyšší čas vyrazit, nebo přijdeš pozdě, se ozval zvonek přede dveřmi a za nimi stál pán kontrolující komíny. Květináče na patříčku. Hromady papírů, prádla, hudebních nástrojů a smradlavých tanečních úborů na podlaze, na stole, na poličkách, vlastně všude s výjimkou prostoru na dlaždičkách těsně přede dveřmi, který je vyhrazen hromadám odpadků. Co teď? Vždyť nemá šanci v tom najít ani ten komín od kamen!
V duchu jsem si představila, co by dělala Jen z IT Crowd, rychle se částečně odstrojila a sladkým hláskem odprosila pána za dveřmi za odpuštění, že jsem na to zapomněla a že se musím aspoň obléci, že si ho pak odchytnu. Za dvacet minut, o tři patra níže, měl naštěstí tolik jiných starostí, že se ani nedivil, proč mi to tak trvalo.
Hósáánáá
Na pultíku stojí 2 lahve o celkovém objemu přes 1,5 litru. Hudebníci, značně chrchlaje, horlivě si přihýbají.
„No tak uděláme v půlce čurpauzu,“ praví přihlížející pastor.
Nazvat třídu prima byl opravdu špatný vtip.
‘My ideal school day’
…Then we have English. Johnny Depp comes and speaks about Present Simple…
No uznejte, nemám šanci. A to raději nezmiňuji hlášky menších snaživců, než je Agáta. Anebo aspoň dvě?
Write down what’s in your fridge. At least ten things.
Kryštof: Ale to ji budu muset nechat dlouho otevřenou a to je neekologické!
Takže deset věcí. Jakýchkoli? – Ano. Jakýchkoli. – Tak to můžu napsat hned.
1 egg
1 egg
1 egg
1 egg
1 egg
1 egg
1 egg
1 egg
1 egg
1 egg
Ugh!!!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
