aneb
Vzpomínky na minulý (a předminulý) týden.
Zcela automaticky jsem došla k levým zadním dveřím; otevřít šly ztěžka a pak se tak divně zabouchly, že jsem si byla jistá, že jsem s nimi práskla moc, nebo je naopak nedovřela. Podvědomě mi zatrnulo.
(Dovnitř si bereš jen jeden jogurt, jasné?)
Ťuknutí na GPS a pak řidič ohlásil: "Bude nám to trvat hodinu a osm minut."
Seděla jsem zapadlá do obrovského sedadla Srdce ze zlata a neuvěřitelně si přála, aby se díky nepravděpodobnostnímu pohonu čas zpomalil a já tam mohla zůstat ještě osm hodin a jednu minutu.
(Chtělas být v Praze v šest, tak tam budeš v šest, a ne dřív.)Dveře byly nějakým zázrakem zavřené správně.
Batoh mohl zůstat vzadu v kufru tak, jak jsem ho položila.
Okouzlující mladý muž na spolujezdcově sedadle se na mne otočil a optal se, jestli by mi nevadilo, kdyby pustili nějakou hudbu.
(Kafe!)
Hodina cesty byla tak akorát na to, abych se dokázala trochu uvolnit. Přesto mne během zbytku večera a následujícího rána dokázalo zas a znovu překvapovat... hladit po duši... že zde, ve společnosti těchhle tří kluků dobrých šest let pořádně neviděných, přijmuvších mne tak samozřejmě k sobě pod střechu jen na základě dávných vzpomínek a skautského bratrosesterství - - jsem člověkem. Po téměř dvou týdnech, kdy jsem si tak opravdu nepřipadala.
(Asi začnu litovat, že jsem vás s sebou bral.)Shodila jsem batoh přede dveřmi chatičky a počkala, než právoplatní nájemci vlezou dovnitř, sundají si botky, zavtipkují o chemických zbraních. Okouzlující mladík se zařadil do fronty až za mne, galantně sečkal, než se proderu chodbičkou, a vzápětí vyběhl křepce po schůdkách do podkroví. Záhy jsem zjistila proč, neboť dříve, než mi vůbec stačilo přijít na mysl, že by stálo za to časem nenápadně zjistit, pod který stůl si smím rozložit spacák, seběhl zase dolů a oznámil mi, že pokoj vlevo je celý můj, postýlku ať si vyberu dle libosti.
(V autě může spát jenom jeden!)
Jak je to dlouho, co se mi před spaním draly do očí slzy vděčnosti?
