Připomínám,

že ve čtvrtek zahajují kluci Škochovi tátovu výstavu!

http://www.galerieroudnice.cz/clanek.php?id=3

Těch romantických blábolů si prosím nevšímejte aneb
"Ona je ta paní ředitelka moc milá, ale o Mojmírovi neví vůbec nic."

(Pha Masarykovo 13:37 - RnL 15:01 vlak
Nádr. Holešovice 15:10 - RnL 15:50 bus
Nádr. Holešovice 16:00 - RnL 16:35 bus)

Something I have always just read about.

My head was swimming.
Of course - lack of sleep, not enough to drink, bad conscience.
The main reason why I felt so wretched was even a bit more annoying:
I couldn't find my Public Transport Pass.

It has to be said the ticket inspector had been unexpectedly kind (perhaps because it had been Sunday morning) Nevertheless, my 18 square m. suddenly didn't seem so small as they used to.
To be frank, when I opened the my door and saw the battlefield, my heart sank.

In desperation I opted for an outright escape.
The only thing I managed to do was to make sure that the socket timer would switch on the radio fairly early. Then I just staggered onto my bunk bed and went to sleep almost immediately.
Wouldn't wonder if I even suffered from hallucinations - I clearly remember sitting upright on the bed because I thought I had heard loud bangs on the door and men's voices shouting, and yet obviously nothing of the sort had been happening.

When "...you're with the BBC" woke me up, I still felt dizzy.
Maybe I had slept too much...
Anyway, it was still dark, and I quickly got up and started tidying with a firm resolution not to stop for any one reason until I have found the wee blue card. The only thing I found was I found out I was missing my credit card, too. (Understandably, as the last time I had been using it was to pay for the PTP coupon.)
Before long, a strange kind of hunger - the nervous, compulsive-obsessive type - made me change my mind. After a substantial breakfast and a litre of strong green tea I resumed searching.

Do I have to write here I discovered both cards in a handbag I had searched thoroughly several times before?
Okay, that's it then.
Over and done with.

Within minutes after the discovery the timer switched off.
The radio fell silent.
"How long had I been searching?" I wondered.
I wasn't able to think too clearly, so I went to check my phone instead. (I would have looked at the church spire outside my window,
but I couldn't; it was still dark, remember?)
The display...
What?!
The display said 22:03.
Quickly I switched the radio back on
and waited for the end of the news bulletin.
In her heart-warming almost-Dumfries accent
(Did you know she even has a fanclub on Facebook?)
Fiona MacDonald announced:
"It's six past nine GMT."
What??!
Ohh.
Um.
I see.

With my head swimming and my belly full
I climbed back onto the bed.
This time it took me quite a while to fall asleep again.

Ečpice čili P-odprahové sdělení/ Subliminal message

First, an apology to my English-reading audience.
Been busy, as usual :-(
This time
for a change
I went for posting the newest news
in English only...

Frozen earlobes and aching head are something I don’t mind missing. Therefore as soon as winter started knocking on my nose, off I went to the nearest charity shop for a nice wee cap to keep meself warm an' cosy.
The tag on the crate said something like “20 p each”, and the, um, let’s say assortment corresponded with the affordability.
At first, the choice of designs did not exactly captivate me. Yet, as if through using a supernatural, or perhaps X-ray sensor, I could tell
something special was down there, waiting for me.

My hand dove dauntlessly amid the NBA peak caps, berets, fur caps, pink baby bonnets, Sparta Praha supporters’ scarves and odd Donald Duck mittens,
clasped a random bundle and took it out.
It was a plain black knitted cap.
There was something... irrestisible about it.
The plainness.
The odd familiarity.
As if I had been wearing one of these before, though I could not remember when.
No second thoughts were needed. I paid the five (or was it ten?) crowns and left.

The day was nice enough still, but I put the cap on as soon as the door shut behind my back. Something pushed me to wear it. To keep it on at all times. ‘Will have to make a hole at the back, though, to stable my pony tail,’ I thought. ‘As it is now, the hairband keeps shifting the cap over my forehead. And that’s not the right way, the hem should stay the quarter of an inch above the eyebrows. Otherwise the whole thing’ll be spoiled…’
'Hang on! What “thing”?’ I stopped and asked myself. Hey, this starts smelling of something weird – a crossover between Harry Potter’s Sorting Hat and the Ring of Power. Really, it felt as if someone’d put a spell on that artefact!

Two days later, having spent about three hours browsing on the internet,
I finally found out what the matter was.
I saw the cap again.
On someone else’s head, naturally.
Oh no!
Oh bother !!

I haven’t fallen for a musician twice my age again, have I?

When memories start turning...

into alphanumeric codes...

Nemáte někdo volných...
tak tři melouny pro začátek a asi tak ještě deset v průběhu několika příštích let?

Anyone with a spare million pounds/dollars?
Guess not, but "they can't say I've never tried".
We're selling our cottage. Lovely place, historical building, needs an awful lot of money to be poured into reconstruction works...
Sniff. That's life.

http://www.reality.cz/cgi/detail?ord=B20-006619

"When it comes to it, I don't feel like parting with it. It's mine! My own. It belongs to me!"
(Sir Ian Holm as Bilbo Baggins)

Ach, jak ten Mirek Dušín krásně běží!

"Mám zhroucené obě klenby,
vybočené palce,
zkroucené prsty,
několikrát odpadlé nehty na nohou,
kostní výrůstek z přetížení na levém kotníku, bolavé levé koleno a potíže se zády a krční páteří.
Od tohoto všeho pak i bolesti různých částí těla, které s pohybovým aparátem na první pohled ani nesouvisejí."

výňatek z webovek naší lektorky
(pro zajímavost: je o rok starší než já...)

P-sychosomatika.

(altern. nadpisy: Prozření. Podezření.)

Chodit po světě a hlásat, že každý má tolik sil, na kolik se předem nastaví – tj., zda se sesype při úvazku 6 či 20 h – je jedna věc.
Pěkná.
Moc pěkná.
Do chvíle, kdy zjistíte, že hluboko pod tím zahnívá jiný názor:
„Ale já jsem taková lemra, že se stejně složím dřív,

a jak se znám, když se to bude nejméně hodit.“

P-ajtni, p-odmíněné reflexy & p-odzimní p-revence

Měla jsem v životě období,
kdy jsem si zvýšenou měrou dávala pozor
na pronášení soudů o lidech kolem.
V takové chvíli se mi v hlavě automaticky spustila páska
s nezaměnitelným hlasem zesnulého Grahama Chapmana:
- Don't, ehm...pass judgement on other people,
or you might get judged yourself.
- What?
- I said "Don't pass judgement on other people,
or else you might get judged too".
- Who, me?
- Yes.
- Oh, thank you very much.

Docela to fungovalo.
Tenkrát.

Je to cca týden, co jsem s příjemným překvapením zjistila,
že určitá situace obdobně aktivovala jakousi vnitřní obrazovku
s rovněž nezaměnitelnými slovy.
Ne, nebylo to „Don’t panic“.
Bylo to
„I can enjoy your company thoroughly... on a non-clingig basis.“

Už bylo načase, aby se pravidelné užívání AnTonIMELlu začalo projevovat.

švihněte si

pátek

12.12.2008

Smíchovské nádraží

19.00

P-olysemie

http://vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_es-005/hesla/polysEmie.html

„Tahle se mi nelíbí,“ dupla si latinářka.
„Já jsem protestant a žádnej Jistebnickej kancionál zpívat nebudu. Hele, Romane, kdy přineseš tu Rybovku, jak jsi sliboval?“

Při troše štěstí by z našeho pěveckého sboru
(tvořeného členy našeho sboru profesorského)
mohl být i slušný sbor ekumenický.

P-o dvou letech

Tak jsem zas po dvou letech potkala osobu,
která je schopná se pomalu, leč zřetelně
nakopnout do vlastního pozadí tak,
že být parket špinavější, má na konci tréninku flek uprostřed kraťas.

To není všechno:
V jejím podání to dokonce vypadá esteticky!

(Pozitivní zjištění úterního večera:
Ani po takové době se-nehýbání mi seply obvody a zvládla jsem jak promenádu, tak sidestep.
Negativní zjištění úterního večera:
Na druhou stranu mi kupodivu stále ještě nejde chytit se na první dobu do swingového držení.

Paměť

(Alternativní nadpis: PP)

Když holky odešly, nedalo mi to. Zaplula jsem pod stůl, zalovila v krabicích a vybabrala z jedné sadu kazet devadesátek.
Mmmmm…

Sice si nepamatuji, kde má třídu septima
a kdy mám vrátit do knihovny knížku s anglickými křížovkami,
co jsem slíbila si připravit na další hodinu s Martinem Gregorem
ani které unity v Murphym už jsme dělali s primány,
ale „I amar prestar aen… the world is changed…“ a dobrou většinu následujících sedmi hodin ještě stále bez problémů ovládám nazpaměť.

Postřeh z tramvaje

cestou z Hostivaře od Marušky.
Palcový titulek v novinách „Je těhotná!“ nám primárně nechce sdělit, že dotyčná bude mít dítě, ale že se kupodivu předtím s někým vyspala.
Smutné potvrzení výjimečnosti Jana Hellera, pro něhož PROČ neznamenalo „z jakého důvodu?“, ale „k čemu, za jakým účelem?“.

P

recleekův slovník

Ne že by se toho dělo málo.

Jen jsem v poslední době neměla moc času publikovat.
Přemýšlet jsem ovšem zjevně měla času habaděj,

přinejmenším dokud stačily baterky v telefonu.
Při probírce hlášek v jeho paměti jsem zpětně zjistila, že nadpisy většiny z nich by začínaly písmenem P. Osuďte sami:

pokrytecvi polysemie prozreni

psychosomatika podezreni pokrok poradne

začněme heslem
PARANOIDNÍ SCHIZOFRENIE

Je známo, že pokusné krysky, poskytne-li se jim k tomu vhodná páčka a drátek vedoucí do příslušného centra v mozku, jsou ochotny se urozkošit k smrti.
Začne to tak, že náhodou tlápnou na zařízení, jež jim elektrickým impulsem přivodí příjemný vjem. Přirozeně jej chtějí zažít znovu, takže tlápnou podruhé, potřetí, a zas a ještě – až zajdou na naprosté vyčerpání.
Začínám si klást otázku, je-li možno se podobně k smrti ureflexiti.

Příklad:
(různé barvy znázorňují různé vnitřní hlasy; taková trochu Johanka z Arku)

Dělám si často starosti. Zbytečně.
Zakázala jsem si tedy předem se obávat, že jsem špatně zazálohovala svá milovaná fota ze Skotska.
Fakt I: Nejsou na počítači.
Fakt II: Nejsou na dvd.
Panika!
Budou na flešce, co ji teď má Ála. Neplaš.
Fakt III: Nejsou!!!!
Neplač.
Napiš o tom na blog.
Proč to prosimtě chceš dávat na blog? Už předem si přece můžeš tipnout reakce, ne? Budou circa dvou typů, ventilované a neventilované, přičemž ventilované dále dělíme takto:
1A) Jé, to je mi líto…
2B) No a jak sis to teda zálohovala? Aha… no, tak to jasně, to se dalo čekat. Hele, tak příště, až…
Neventilované:
2A) Týjo, ta Preclík je hustá, přijde vo fotky, přijme to s takovým klidem a ještě v tom najde moudro a napíše sem takle dýp hlášku…
2B) Proč to sem dává, to chce abysme ji litovali nebo co jako? ‘Sem fakt nestih(la)
Až jsem si konečně zakázala věc rozebírat dál.
Bránila mi v přemýšlení.

„To myslíš vážně?“

Už nevím, s kým jsem tom příběhu hovořila, ale vsadím boty, že rozhovor začal větou, na kterou mne jedna blahoslavená osoba upozornila jako na další z mých typicky zkratových reakcí:
„Cože, ty neznáš … („Stoupání na horu“, Muminky, skotského národního barda, Bernsteinovu Mši…)?!?“

Skoro jako bych si tím kompenzovala to, že neznám
velikost atomové hmotnostní jednotky, švédské slovíčko pro koně, jméno současného předsedy vlády v Japonsku, datum narození Tychona de Brahe, rozdíl mezi laptopem a notebookem…
a trilion dalších položek, nezbytně nutných k přežití.

Tak doufám, že to dotyčný tenkrát přežil ve zdraví a zde je odkaz:
http://www.inquiry.net/advancement/coups/climbing.htm

Eliáš v červeném triku

Z jakéhosi důvodu nebylo možné použít
plošinu namontovanou na zábradlí schodiště;
tři hoši a jedno děvče se proto chopili Lukášova vozíku a bylo.

Jak tak stoupali po schodech
proti prosklené stěně vedoucí nad Pohořelec,
každý volnou rukou vyvažuje rovnováhu,
vypadalo to,

jako by mládence trůnícího uprostřed

4 andělé mávající křídly

vynášeli k nebesům.

Amen.

Supluji

a pokaždé,
když mne na chodbě míjí náš zástupce zodpovědný za suplování,
svým hlasem jako med se strychninem se optá, jak se mi učí
a poradí, ať se na to té kolegyni příště vykašlu.

Nevím, jestli tím chce naznačit, že od ní bylo bezohledné na mne hodit všechny své hodiny,
nebo že jsem já blbá, že jsem na to kývla.
Dost možná obojí.

V něčem má pravdu.
Není to příjemné zjištění, ale učit u nás na plný úvazek by mne zabilo.

(Možná, kdybych mohla dělat jen to.
Stejně bych se tím ale neuživila a musela učit soukromě/eledit.
A tato kombinace mne stačila odrovnat za necelý týden.)

Na druhou stranu,

• už mne při dozoru zdraví mnohem více studentů

• naučila jsem se umístění několika dalších učeben a asi tak tři jména

(Ester podle paní zástupkyně prý nosí stejnou sukni každý den už asi dva roky.
Jen kalhoty pod ní mění. Tedy nejspíš. Hoskovec chodí zásadně pozdě. A ten druhák, co vypadá jako Fred /nebo to byl George?/, se jmenuje Jan, příjmení nepřečtu.)

• měla tu čest s oběma našimi vozíčkáři

• a jako bonus i s neuvěřitelnou skupinou třeťáků, která jako by vypadla z dokumentu o Woodstocku.
  

Nejen, že je v ní nezvyklý poměr D:CH cca 1:3.
Především vám to však ode dveří tak úplně nedojde,
ježto průměrná délka vlasového porostu D = cca 1/3 průměrné délky vlasového porostu CH.

Evangelium podle Prečeta

Ač si nejsem vědoma toho, že bych jej potkala,
nemám důvod nevěřit,
že ďábel nemůže sbírat staré tisky a poslouchat Queeny.

Nadto jsem si však dosti jista,
že strážní andělé mohou být posedlí tříděním odpadu,
vyšilovat z vlasů v koupelně,
a nadevše rádi
pozorovat krmení rybiček.

Tha.

trochu té kultury

http://symposion.gjk.cz/

http://symposion.gjk.cz/upload/program.htm

(a jestli k nám zajdete,
nevyděste se toho, co nám visí za klikou u dveří do kabinetu)

Enneagram

No, už to vidim. To bude zas ňáká nablblá výmysl americkej...

Prý popisuje nejen chování, ale hlavně zažité způsoby myšlení,
deky, které si kolem sebe stavíme,
koleje, do nichž automaticky zapadáme
a z kterých stojí za to zkusit v zájmu svém i svých bližních vybřednout.
Jojo. Že mu hráli.

Když si ale po pěti hodinách spánku v cizím bytě potmě a poslepu rychle balíte věci na celý a náročný den,
abyste stihli ten spoj, co s ním budete v sedum na Pohořelci,
moc vnitřní cenzury jest poněkud oslabena.
A tak se stalo, že jsem se přistihla vprostřed myšlenky
"Jestli on můj šéf nejel na víkend domů do Krkonoš...
No ovšem, to se dalo čekat,
pokud tam na něj při lyžování spadla lavina,
je jen přirozené, že na mé zprávy, telefonáty ani maily neodpovídá."

iluze

..že když dostudujete,
zbavíte se hodin prosezených a nocí probdělých před monitorem...

Maruščina maminka (po dvou dnech, kdy - krom kostela - nevytáhneme paty z Maruščina pokoje):
"A co ty tam děláš? Já myslela, že už máš dostudováno..."

"Ale jo..."

Bang! Poznání uhodilo o podlahu.

"Tohle už je ten ŽIVOT,
co měl přijít, až skončím školu..."

Zatím se ale příliš neliší od onoho ne-života předtím.

Oh my.
Tak to vypadá, že ten štvanec asi budu už nafurt.
Prostě do pryč.
Až do důchodu.
Pokud nám ho náhodou nezruší.

Končí mi pauza.
Jinými slovy, jdu si přesednout před jinou obrazovku.

Surrealismus v denním životě

Každému se asi občas stane,
že se domů vrací tramvají v půl jedenácté večer.

Podniknout tuto cestu ve stavu mírného deliria
(spánkový deficit krát počet kafí),
hobitím pláštíku
(jinak bych zamrzla)
a družném hovoru s téměř osmdesátiletou vědkyní
(mezinárodní kapacita na Boženu Němcovou and the likes)
se mi podařilo zatím jen jednou.

Jsou všude! / They're everywhere!

"Co dělá tvůj táta?"
Otázka směřuje jednak na procvičení neurčitého členu ve větě o zaměstnání a druhak na zklidnění jednoho z největšich rozjívenců třídy.
Adam se uculí a zamyslí a my čekáme, co zas předvede.
A pak:
"Jak se řekne farář?"
...
Další hodina s pokročilejší skupinou, téma stejné.
Tentokrát zamířím na přesně opačnou stranu třídy a vyberu si nejtišší děvče.
"Co dělá tvá máma?"
Ráchel se zamyslí a zamumlá, že neví, jak se to řekne. V duchu si připravuji nějakého toho manažera, konzultanta, úředníka, inženýra. "To neva, tak česky."
"Jak se řekne vikář?"

"What does your father do? What's his job?"
The question serves as grammar practice (indefinite articles in sentences about jobs) and at the same time as a way to calm down one of our wee rascals.
Adams sneers and then falls silent, the class turns around in anticipation of his next performance.
And then:
"How do you say a pastor?"
...
The following lesson, the same topic, just another group of students.
This time I opt for the very opposite side of the classroom and pick a timid girl.
"What's your mum's job? What does she do?"
Rachel falls silent, then murmurs something about not knowing the English word.
Getting ready for a consultant/manager/officer/engineer of sorts, I encourage her to say it in Czech at least.
"How do you say a vicar?"

s díky známému dárci

blog - reflexe

Pod hrozbou návštěvy si uklidím v noře.

Vynoří se spousta motivačních fotek, inspirativních hlášek, mouder, veršů, písňových textů aj, pokrývajících většinu polepitelných vertikálních ploch.

Návštěva si je pročítá, dělá hm hm a pak se zeptá, proč si je nedávám na blog.

To chce trochu přemýšlení.

(Nebo spíš upřímnosti?)

...

Protože

...

(Že by?)

...

to dělá většina ostatních bloggerů, které náhodou sleduji.

Za Á by to vypadalo, že se po nich vopičim.

A za Bé

si na svůj blog přece nebudu dávat něco,

co se stejně objeví na blozích mých přátel, ne?

Ještě by to nějaký nešťastník musel číst dvakrát!

Kolín

Zkrat I
Zkušenost s kněžími na vesnicích a malých městech by mohla mylně vést k myšlence, že se rodí již nejméně šedesátiletí. Jsou většinou neúspěšným pokusem o důstojnost samu, který však všichni kolem horlivě podporují, a ježto vy nechcete vypadat jako neuctiví, nikdy by vás nenapadlo např. si s nimi tykat. Použití křestních jmen možné, leč v praxi omezené - ještě tak "Otče Marku", přičemž nasadíte výraz, jako že se v duchu ukláníte tak hluboko, až ometáte vousy podlahu.
Oproti tomu na tykání s jakýmsi Petrem, který mi přišel otevřít branku, jsem přistoupila zcela bezelstně. Při představování přišlo na to, že mám za sebou peďák, a bylo pouze přirozené, když mi cestou pro povlečení prozradil, že jen o nějakých 10 let dřív tam dokončil studium ČJ + VV.
Prima člověk. Dobrý postřeh, výborný smysl pro humor. I když snad trochu tišší povaha...
Kolena se mi rozklepala, až když mi během večera došlo, že krom Mgr. před jménem si tam píše také p. a ještě SJ za jménem.
Jakpakto?

Zkrat II
Ubytovávání. Do pokojíků se jde přes typicky disponovaný dvůr, uprostřed čtverec trávníku, socha, ve tmě tušíme i záhonek růží. Polootevřená chodba je studená, vprostřed protější zdi tlumeně září do tmy vitráž.
"Teď jsme v kvadratuře," informuje nás náš průvodce, zavíraje za sebou, aby netáhlo do chodby.
"Kdežé?" ptá se jedna účastnice. Její tón jako by potvrzoval její předchozí chování, totiž naprostou ignoraci všeho kolem. Chce se mi vyletět z kůže. To sakra nikdy nebyla v klášteře, hergot? Nebo snad neumí latinsky? Se cpe na katolický duchovní cvičení, husa jedna, svět neviděl.
"To jako, že je to tu čtverhranné," odtuší nevzrušeně jezuita a odemyká další dveře.
Aha.
Tak nejen že z exercicií je možno si něco odvézt.
Zkratovitá reakce může být kupříkladu jedna z věcí, které je zde možno naopak nechat.