Orzechy laskowe

"Klidně si dej něco pořádného, určitě ses vzbudila brzo," nabádám v půl dvanácté přitelkyni, když dumáme, co s načatým polednem.
"Mmm, ale zůstala jsem v posteli a pila hruškový džus. To máš jak půlku čokolády!"
Poznámku "no, to sice jo, ale kdo příčetný by chtěl snídat půlku čokolády...?" si nechávám moudře pro sebe a rozhovor se přirozeně přesouvá k jinému tématu.

Jak moudré bylo pomlčet, se plně ukazuje již o dva dny později, kdy první návštěva přináší krabici orzechu laskowych v czekolade pelnomlecznej a druhá je odmítne odnést s sebou.
Vlastně... vlastně o dva a půl dne později, čili dalšího rána.

Někdy mi napadá, že věta "naštěstí mám večer trénink" je dost blbá výmluva.
Ale chvála Bohu za ni, protože jen někdy mám sílu se tomu všemu smát
- ono je vlastně docela úlevné zjistit, že největší karambol který se vám přihodí za celý pátek třináctého byly cca během 20 minut anihilované Florenty...

A jako na tom tréninku: Teorie by byla, teď jen přimět příslušné (mnohdy dosud neexistující) svaly, aby se chovaly, jak mají.
So you must receive your demons, because when you fight them, you empower them...
Teorie by byla...

Trochu té interaktivity do toho blogování!

aneb pokus o opinion poll

Výsledky budou zveřejněny, až budou-li nějaké!

K čemu se kloníte více, k "What's in a name? that which we call a rose by any other name would smell as sweet; So Romeo would, were he not Romeo called, retain that dear perfection which he owes..."?
"Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně. A tak i Romeo nebýt Romeo atd...")

Anebo máte za to, že "My name is growing all the time, and I've lived a very long, long time; so my name is like a story. Real names tell you the story of the things they belong to in my language...", jinými slovy že jméno je klíčem k našemu nazírání na skutečnost, věc, osobu...

Co se vám (za nálepky :-/) objeví před očima, když vás lidé osloví nějak - přezdívkou, zdrobnělinou, příjmením, křestním jménem? Jste pak někdo jiný? (I used to be schizophrenic but we're ok now...) Máte dokonce se svým jménem spjat nějaký "příběh"...?

I wonder...

Vtipná kaše

Někteří kamarádi projevují své kamarádství tím, že na váš nepodařený vtip zareagují upřímným zasmáním (a případně vlastním vtipem).

Až nedávno bylo mi doceniti existenci jedinců, jejichž kamarádství se projevuje tak, že na váš nepodařený vtip zareagují otázkou typu "A proč jako? Nechápu."

(Jako správný životní rozervanec si dovolím zakončit hypotézou, že oba druhy jsou stejně cenné.)

Sehledání

(pro ty, kdo se mne občas zeptají, jak se mi vede)

Motto:
Frodo: Something's down there!
Gandalf: I know. It's Gollum...

Pátrání, co je down there vlastní osobnosti, se z 1/2 skládá z klasického groping in the dark a z té druhé 1/2 z prodírání se hlavním kalkatským tržištěm, přičemž objekt pátrání je popsán zhruba jako
"dřevěná bedýnka něco mezi 3x5x1 a 60x80x30 cm, mohla by být vyřezávaná nebo taky malovaná a dost možná i vykládaná zlatem (nebo to byla alpaka?), ale rozhodně ne s mosaznými panty - jo, a když na to přijde, taky by to vlastně mohl být pytlíček..."

Re: Proč

Jakže to říkával Halík?

Základní princip není zcela nepodobný tomu, když mluvím anglicky

(tj. že v cizím jazyce jsme schopni/ochotni vyjádřit i to, co by nám nějaká ta vnitřní komise zcenzurovala – vzpomeňte na roztomilé hošíčky, z jejichž ústek plynou takové sprosťárny, že by se od nich hodně opilý Dubliňan mohl přiučit). Napíšu i to (nebo zejména to?),

co bych nahlas, tváří v tvář lidské bytosti ze sebe nevypravila.
Mám totiž alibi – kdo to nebude chtít vědět, prostě si to nepřečte, ne?
A na druhou stranu – může si to přečíst každý, kdo chce vědět,

co si myslím, co dělám, co čtu a poslouchám…
(Na rozdíl od Facebooku čtení – a vlastně i tvoření – blogu ovšem vyžaduje trpělivost, zaujetí, skutečný zájem.
Není to žádný rýdrs dájdžest výběr, žádné vyzvrácení momentální nálady do rámce předepsaného počtu znaků.)
Jakže to říkával pan profesor? Všichni jsou zváni a nikdo není nucen.

Blog a vůbec všechny virtuální způsoby komunikace jsou ovšemže pouhou náhražkou komunikace opravdové, co si budeme nakecávat.
Nebo nejsou a je to jen jiný druh, asi jako když se vznikem filmu prorokovali zánik divadla a nakonec dodnes funguje obé?

Podobně jako facebookový profil, i blog je výrazná stylizace.
Neuveřejním, co nechci (a že toho je).
Naopak využiji svých stylistických darů a příhodu či myšlenku lehce přitvořím do žádané podoby – pár vhodně volených slov a stane se ze mne oběť, agresor, myslitel, stoik, a very Small and Sorry Rabbit (Zátiší u Medvídka, závěr 7. kapitoly),

jak se to autorovi právě pozdává.

Výšeuvedená teze o tom, že kdo nechce, nečte, vede navíc k vedlejšímu efektu, že kdo nesouhlasí, mnohem spíše si pod fousy zabručí

„to je ale idiot“ a rozhodne se blog již dále nesledovat,

než aby se obtěžoval s negativním komentářem.
Takže i obraz, který nám na námi předložený obraz podává okolí,

je mírně řečeno nevyážený.

Přesto přese všechno… anebo právě proto… si píšu blog.

relapse / recidiva

There. Back again.
Just cannot make up my mind whether in the medical or the criminal sense of the word. Every few months, perhaps once a year it comes and I just cannot help it.

I take to poring over old maps when I think noone’s looking.

The book, when I touch it, opens automatically on pages with familiar quotes, dry flowers and ivy leaves fall out, sometimes an inartistic pencil drawing ; and as I pick them up, my eyes get misty against my will (first-class fluffy clouds and no mistake).

I mend ecru shirts and breeches listening to a story written around the two great wars but immortal in its setting – not to tapes anymore, to mp3s. But that’s about all that has changed.

I am back there. Back again.

Kdo ví, jestli spíš nemoci nebo zločinu.

Už dobrých osmnáct let mne to čas od času chytá.

Když si myslím, že mne nikdo nevidí, hloubám nad starými mapami.

Kniha se mi v ruce otvírá na známých místech, vypadávají z ní suché listy a droboučké květy narcisů, sem tam neumělá kresba;

zvedám je s trapně orosenýma očima.

Spravuji dávno nenošené košile a kalhoty a přitom naslouchám příběhu psanému v dobách dvou velkých válek, zasazenému do rámce mimo prostor a čas. Už ne na kazetách, na empétrojkách.

Ale to je tak jediné, co se nějak změnilo.

Jsem tam. Jsem zas zpátky.

I me mine?

Premisa:
V komunikaci s druhými se často odvolávám na sebe:
Já myslím, že… ale mně přijde, že… pro mne je to… já bych si… tak mne napadlo… to znám…

PROČ? Protože
--- a) jsem nenapravitelný egoista, druhého vlastně vůbec neposlouchám, vlastně se jedná jen o příležitost k výlevu, o nahlas vyřčený vnitřní monolog, kvůli mně byl svět stvořen, a ne snad?
--- b) ukazuji tomu druhému, jak to má být správně, protože takhle to přece vnímám/prožívám/znám/řeším já, ty idiote!
--- c) jediné, čím si v tomto nevyzpytatelném světě mohu být jista je, že nikdy neuvidím, co se děje uvnitř mého sebebližšího bližního – a tak zdůrazňuji svůj subjektivní pohled, a teď mne opravte, jestli se mýlím…

Jak to tak bývá, pravda bude ležet kdesi na průsečíku. Navíc, pouhým pozorováním zvenčí se dost dobře nepozná, kde ten bod leží.
Zalichotím si ale a odvážím se odhadu, že ježto se zvyšujícím věkem se cítím stále méně kompetentní cokoli s určitostí tvrdit, průsečík se zákonitě posouvá směrem k písmenu c.

Přestože od chyb a tlapání vedle (pokud možno na něčí nohu nebo alespoň napínáček) mne to stejně neuchrání.

Přestože o vlastní maličkosti blábolím stále stejně neochvějně a intenzivně.

Náhodička?

Je dobře známo, že anglická slova healthy, whole a holy mají stejný kořen.
Proč,
ach, proč jen,
proč takové drobnosti člověku docházejí až skrze bolest a pokoření.
Proč není jednoho možné dosáhnout, aniž bych došla i oněch dalších dvou.

po přečtení příspěvku na jiném blogu

Dvousečný meč.
Rozplynutí ega splynutím s postavou, vplynutím do příběhu.
Zahloubanost, kterou přeruší až zazvonění telefonu – pak náraz, šokující připomenutí se tělesných funkcí, přesezených nohou, zkřivených zad.
Soustředění na obraz v hledáčku aparátu.
Ruce proměněné v kyvadla metronomu, levá přesně na čas zahraje akord přesně na čas posazený pravou.
Pozornost soustředěná do špiček nohou, tak, aby se během zlomku vteřiny dokázaly propnout do přímky.

Chvíle, kdy jste tak sami sebou, že se ani nevnímáte.
Jen jste.
Nebo právěže vůbec nejste?

A Two-edged Sword
Ego dissolving in a literary character, embedded in the story.
Mind absorbed in thoughts until a phone breaks the spell – and then the shock, a renewed awareness of bodily functions, numbed legs, twisted spine.
Ultimate concentration on the object in the viewfinder.
Arms turned into pendulums, the left one strumming the chord just as the fingers of the right one take up their position.
Attention fixed on the tip of the feet so that they become perfectly straight for the split second assigned for the motion.

A moment when you are so wholly yourself you do not perceive yourself any more.
You just are.
Or perhaps that this is the very moment when you are not yourself at all?

I amar prestar aen…

It was in the moment when I won an inner struggle and did not throw anything at my friend after she’d repeated for the umpteenth AND fourth time how much she adored the Hradistan singer.
(In all honesty, it wasn’t her fault.
I merely happened to stand next to her on quite a few occassions
during which she felt the need to share her passion with everybody present
regardless of those who had heard it already).
I had just remarked haughtily something to the effect that for my part, I definitely preferred male voices…
when I realised that I am in fact perfectly capable of listening to Cate Blanchett’s monologues, for nearly hours on end.
Not even sung, just recited.
AND it doesn’t matter whether they are in English or Sindarin!

Došlo mi to právě ve chvíli, kdy jsem se už už v duchu chválila za to, jak jsem zvládla nemrštit nic po své bližní poté, co jsem už po cca dvě stě padesáté deváté vyslechla její nadšenou ódu na zpěvačku z Hradišťanu
(ano, uznávám, že nemůže za to, že jsem se náhodou vynaskytla všude, kde právě cítila potřebu se o tento svůj názor podělit se všemi v dosahu).
A tak jsem se pouze zaslechla, jak povýšeně prohazuji cosi ve smyslu, že já tedy na ženské hlasy příliš nejsem a raději mám zpěváky,
když mi došlo,
že monology Cate Blanchettové mohu beze všeho poslouchat ixkrát za sebou.
A to ani nemusí být zpívané a anglicky!

Narnia rulez!

From a "book review" by one of my students:
I like this book. But the best is Lucy. I don't know why, she's so cool!