úterý 30. září 2008
Jak se pozná kantor / How can you tell someone's a teacher
No one cares about your degree, experience or level of English.
You have to look it.
On the first day of my second week at GJK I was startled by the fact that all of the students suddenly started greeting me politely.
Pashmina wrap
and the cup of something that looked like coffee in my hand
or I'll eat my hat.
Nejde o to, co jste vystudovali, o vaše zkušenosti nebo dokonce o úroveň vaší angličtiny.
Dokud nemáte správnou imidž - smůla.
V pondělí mého druhého týdne na Kepleru mne zarazilo, že mne studenti zničehonic počali zdvořile zdravit.
Kašmírový šál a hrnek s čímsi barvy kávy, co jsem měla v ruce.
Vsadím boty.
You have to look it.
On the first day of my second week at GJK I was startled by the fact that all of the students suddenly started greeting me politely.
Pashmina wrap
and the cup of something that looked like coffee in my hand
or I'll eat my hat.
Nejde o to, co jste vystudovali, o vaše zkušenosti nebo dokonce o úroveň vaší angličtiny.
Dokud nemáte správnou imidž - smůla.
V pondělí mého druhého týdne na Kepleru mne zarazilo, že mne studenti zničehonic počali zdvořile zdravit.
Kašmírový šál a hrnek s čímsi barvy kávy, co jsem měla v ruce.
Vsadím boty.
sobota 27. září 2008
Moji nadřízení/ My superiors
This picture was taken some eight years ago, during a winter sports-and-language-learning camp organised by the school.
They didn't change much though.
Iva is sporting a crewcut now and Pavel swapped the glasses for a more fashionable model.
Apart from being the head of the English teaching staff, she's a P.E. teacher, and when I remember our regular runs around the top of Petřín hill, my knees still falter.
He's an English teacher. (The English teacher, to be precise, who taught me - well, if not most of what I know about the subject, then at least to love the language.) And the man in charge of eleda.cz.
In other words, here are my two bosses.
Konečně - Lenka / Lenka, at last
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/MMeNovouSestIKu#5250660827028190786
Fotografie ze svat... pardón, z Lenčina křtu.
Místo: Krupárna
Osoby a obsazení: Lenka & Musilovi, Světlíkovi, (jak se jmenuje Michalova rodina?!?), Šrámkovi (3 generace), Rys s Rysicí, Luděk a další členové a vedoucí A Rochy, jeden francouzský buldoček, dva ledňáčci, několik miminek, desítky dobrých duší, stovky koláčků, věnečků, kremrolí, závinů, těch úžasných čtverečků s krémem a vůbec, je mi špatně ještě teď, když na ně vzpomínám...
Pics from Lenka's wed... oh sorry, I meant christening, of course!
(It just looked like a wedding... thought it won't take them long, if you ask me.)
Venue: the Mill, an old building used for making peeled and pearl barley, in the beautiful North-East of the Czech Republic.
Cast: Lenka and her family, her boyfriend's family, the local minister's family, our minister's family (3 generations at least), members and leaders of the local branch of A Rocha, two kingfishers, several babies (including a baby French bulldog), dozens of good souls and hundreds of sandwiches, desserts, cakes, strudels, tartlets, pies, custard buns and ooh, I feel sick even now...
And, of course, most of our wee prayer group members: Maruška, Eliška, Zorka, Agnieszka, Terka and myself
Fotografie ze svat... pardón, z Lenčina křtu.
Místo: Krupárna
Osoby a obsazení: Lenka & Musilovi, Světlíkovi, (jak se jmenuje Michalova rodina?!?), Šrámkovi (3 generace), Rys s Rysicí, Luděk a další členové a vedoucí A Rochy, jeden francouzský buldoček, dva ledňáčci, několik miminek, desítky dobrých duší, stovky koláčků, věnečků, kremrolí, závinů, těch úžasných čtverečků s krémem a vůbec, je mi špatně ještě teď, když na ně vzpomínám...
Pics from Lenka's wed... oh sorry, I meant christening, of course!
(It just looked like a wedding... thought it won't take them long, if you ask me.)
Venue: the Mill, an old building used for making peeled and pearl barley, in the beautiful North-East of the Czech Republic.
Cast: Lenka and her family, her boyfriend's family, the local minister's family, our minister's family (3 generations at least), members and leaders of the local branch of A Rocha, two kingfishers, several babies (including a baby French bulldog), dozens of good souls and hundreds of sandwiches, desserts, cakes, strudels, tartlets, pies, custard buns and ooh, I feel sick even now...
And, of course, most of our wee prayer group members: Maruška, Eliška, Zorka, Agnieszka, Terka and myself
Pýcha a pád, nová kniha od Jane Austenové
Jak to tak bývá, na tom, že nemůžu (nejspíš definitivně) najít aparát, mne nejvíc štve, že jsem si nemohla stáhnout poslední fotky.
To je všecko tím, řekl medvídek Pu a snesl se půvabně do bodláčí,
to je všecko tím, že jsem na své focení začala být, pomalu ale jistě, pyšná.
To je všecko tím, řekl medvídek Pu a snesl se půvabně do bodláčí,
to je všecko tím, že jsem na své focení začala být, pomalu ale jistě, pyšná.
čtvrtek 25. září 2008
Pro ty, kdo ještě nestihli Jenovéfu
...a rádi by.
Mail od principála:
Tak na opakující se dotazy o dalším představení mám návrh: udělejme teď takový ten "předprodej", o kterým jsme se bavili tuším s Petrem. Navrhuju, že bychom začali předem vybírat peníze a v teprve, když nám to začne pomalu pokrývat náklad na představení, to představení domluvit. Vydávali bychom proti penězům nějaké předplatné vstupenky s podpisem apod. Samozřejmě že by to bylo komplikované s nájmem divadla (lhůta je tak 3-4 měsíce), ale snad by se to dalo zvládnout. Jako zásadní ale vidím ty peníze: nemělo by se přistupovat na "virtuální" přítomnost (slib, že někdo přijde). To by nám sál nezaplatilo. Jde o to, že kdybychom teď domluvili sál, budeme muset hrát, a nejsem si jist, kolik napotřetí přijde lidí a že za nájem nedáme všechn, co jsme vydělali. Třikrát za sebou nechodím ani do Národního, natož na Temus Lamus... Tak se k tomu časem vyjádřete.
Tomáš
Tak se k tomu vyjádřete...
Mail od principála:
Tak na opakující se dotazy o dalším představení mám návrh: udělejme teď takový ten "předprodej", o kterým jsme se bavili tuším s Petrem. Navrhuju, že bychom začali předem vybírat peníze a v teprve, když nám to začne pomalu pokrývat náklad na představení, to představení domluvit. Vydávali bychom proti penězům nějaké předplatné vstupenky s podpisem apod. Samozřejmě že by to bylo komplikované s nájmem divadla (lhůta je tak 3-4 měsíce), ale snad by se to dalo zvládnout. Jako zásadní ale vidím ty peníze: nemělo by se přistupovat na "virtuální" přítomnost (slib, že někdo přijde). To by nám sál nezaplatilo. Jde o to, že kdybychom teď domluvili sál, budeme muset hrát, a nejsem si jist, kolik napotřetí přijde lidí a že za nájem nedáme všechn, co jsme vydělali. Třikrát za sebou nechodím ani do Národního, natož na Temus Lamus... Tak se k tomu časem vyjádřete.
Tomáš
Tak se k tomu vyjádřete...
neděle 21. září 2008
Mea culpa
Zařídila jsem se podle Áliny (a Eliščiny) rady a NEvrhla se do příprav ihned po odemknutí svého modrého sejfu.
Nejdřív jsem se naobědvala.
A pak mi přišlo na mysl, že by nebylo špatné zopáknout si všeobecně doporučovanou praktiku a učinit cosi jako vyznání hříchů. (Pravidelná oficiální zpověď je naneštěstí dost možná jedno z dětí, které šly s katolickou vaničkou.)
A neb tyhle stránky stejně čtou vesměs jen lidi, kterých se to bezprostředně týká, zde je mých momentálních top five omluv:
Ále za neustálé… jak se hezky česky řekne ‘patronise’? (Včetně toho dnešního, o to pro ni nepříjemnějšího, že bylo před ostatními.) Asi toho máme příliš společného.
Terezce za opovržlivé poznámky o U2. Ano, přiznávám, že je už asi půl roku žeru. Ano, právě ty největší vykopávky a slaďáky
(…aloong the stooony paaath…). Ovšem upozorňuji, že zhusta funkčně, tedy ve chvílích, kdy jsem předtím poslouchala
EC’s Brokenhearted, Needs His Woman nebo Sick’n’tired,
popř. obdobné weepies REMácké a Floydovské.
Takže nevím, jak moc se to vlastně počítá jako fanouškovství.
Marušce za to, že jsem v sobotu v skrytu duše zaplakala nad každou fotkou, na které jí to slušelo. A že jsem nenašla síly na to doprovodit Tě včera až domů a projít tím večerem plným bezmoci a nepříjemných rozhodnutí s Tebou.
Elišce, že jsem vymazala všechny její sobotní fotky, na kterých mne zachytila coby přežranou velrybu. (Až na jednu, a tu stejně vymažu, až ji uvidím přetaženou do počítače.)
Taktéž za veškeré patronising remarks, jakož i (paradoxně) za mé občasné pubertální reakce.
Nemůžu se omluvit mamince za to, jak o ní tady píšu
a) neb neví, co je to blog
b) nejspíš neví, že nějaký mám a hlavně
c) lítost nad hříchem zahrnuje i svobodné rozhodnutí již dále nehřešit, k němuž jsem však v tomto případě ještě nedorostla.
(Věčný koloběh… chovám se já jako dítě, protože se ke mně rodič chová stále jako k dítěti, nebo se ke mně chová jako k dítěti, protože…)
(Tak a teď honem na ty přípravy.)
Nejdřív jsem se naobědvala.
A pak mi přišlo na mysl, že by nebylo špatné zopáknout si všeobecně doporučovanou praktiku a učinit cosi jako vyznání hříchů. (Pravidelná oficiální zpověď je naneštěstí dost možná jedno z dětí, které šly s katolickou vaničkou.)
A neb tyhle stránky stejně čtou vesměs jen lidi, kterých se to bezprostředně týká, zde je mých momentálních top five omluv:
Ále za neustálé… jak se hezky česky řekne ‘patronise’? (Včetně toho dnešního, o to pro ni nepříjemnějšího, že bylo před ostatními.) Asi toho máme příliš společného.
Terezce za opovržlivé poznámky o U2. Ano, přiznávám, že je už asi půl roku žeru. Ano, právě ty největší vykopávky a slaďáky
(…aloong the stooony paaath…). Ovšem upozorňuji, že zhusta funkčně, tedy ve chvílích, kdy jsem předtím poslouchala
EC’s Brokenhearted, Needs His Woman nebo Sick’n’tired,
popř. obdobné weepies REMácké a Floydovské.
Takže nevím, jak moc se to vlastně počítá jako fanouškovství.
Marušce za to, že jsem v sobotu v skrytu duše zaplakala nad každou fotkou, na které jí to slušelo. A že jsem nenašla síly na to doprovodit Tě včera až domů a projít tím večerem plným bezmoci a nepříjemných rozhodnutí s Tebou.
Elišce, že jsem vymazala všechny její sobotní fotky, na kterých mne zachytila coby přežranou velrybu. (Až na jednu, a tu stejně vymažu, až ji uvidím přetaženou do počítače.)
Taktéž za veškeré patronising remarks, jakož i (paradoxně) za mé občasné pubertální reakce.
Nemůžu se omluvit mamince za to, jak o ní tady píšu
a) neb neví, co je to blog
b) nejspíš neví, že nějaký mám a hlavně
c) lítost nad hříchem zahrnuje i svobodné rozhodnutí již dále nehřešit, k němuž jsem však v tomto případě ještě nedorostla.
(Věčný koloběh… chovám se já jako dítě, protože se ke mně rodič chová stále jako k dítěti, nebo se ke mně chová jako k dítěti, protože…)
(Tak a teď honem na ty přípravy.)
Jana a král rybář/ Jane and the Fisher King... err, the kingfisher
The following link leads to a series of photographs of Jana, our minister's wife. Here is a wee story to go with it:
At the weekend, a friend of ours (a member of your prayer group) was christened in the brook near the Czech A Rocha centre in the beautiful nature of the NE of the Czech Republic.
http://www.arocha.org/cz-en/welcome.html
The senior minister who administered the sacrament is also an ornithologist and the centre specialises in birdwatching.
Our newly-born sister in Christ used to help out there, so no wonder one of her christening gifts was a kingfisher that they caught the very morning.
During the celebration which followed, Jana asked the pastor if it would be possible for her to have a go at holding a bird...
"Sometime in future, you know,
perhaps next time when we're here..."
Within 15 minutes she was called out and handed a kingfisher.
The second one they caught that day.
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/JanaAKrLRyb#
The various young girls are members of our prayer group;
the long-haired young man is another conservationist from the centre (that's why he's not afraid of the bird);
the man in the blue stripy sweatshirt is our minister, Marek Šrámek
(Šimon stayed indoors - after all he's just two months and wouldn't remember much of it)
At the weekend, a friend of ours (a member of your prayer group) was christened in the brook near the Czech A Rocha centre in the beautiful nature of the NE of the Czech Republic.
http://www.arocha.org/cz-en/welcome.html
The senior minister who administered the sacrament is also an ornithologist and the centre specialises in birdwatching.
Our newly-born sister in Christ used to help out there, so no wonder one of her christening gifts was a kingfisher that they caught the very morning.
During the celebration which followed, Jana asked the pastor if it would be possible for her to have a go at holding a bird...
"Sometime in future, you know,
perhaps next time when we're here..."
Within 15 minutes she was called out and handed a kingfisher.
The second one they caught that day.
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/JanaAKrLRyb#
The various young girls are members of our prayer group;
the long-haired young man is another conservationist from the centre (that's why he's not afraid of the bird);
the man in the blue stripy sweatshirt is our minister, Marek Šrámek
(Šimon stayed indoors - after all he's just two months and wouldn't remember much of it)
Moli IV/ Moths IV
Až když jsem dojedla předposlední kousek chlebíku a poslední mi spadl na zem a rozlomil se, ozřejmilo se, že onen pokrm nebyl vhodný pro vegetariány.
Not until I have eaten the last-but-one piece of bread and the last one fell on the floor, breaking in two, was it made clear that the meal had not been suitable for vegetarians.
Moli IVa/ Moths IVa
Vychutnávej každé jídlo, jako by bylo Tvé poslední…
Jak prosté, když si nemůžete být jisti, zda se ve vašem Weetabixu zítra neobjeví něco růžovoučkého, „rrraw and wwwriggling“.
Relish each your meal as if it were you last…
How easy, when you can never be sure if your tomorrow’s Weetabix will not feature something pink, ‘rrraw and wwwriggling’. (quotation © Andy Serkis' Sméagol/Gollum)
Not until I have eaten the last-but-one piece of bread and the last one fell on the floor, breaking in two, was it made clear that the meal had not been suitable for vegetarians.
Moli IVa/ Moths IVa
Vychutnávej každé jídlo, jako by bylo Tvé poslední…
Jak prosté, když si nemůžete být jisti, zda se ve vašem Weetabixu zítra neobjeví něco růžovoučkého, „rrraw and wwwriggling“.
Relish each your meal as if it were you last…
How easy, when you can never be sure if your tomorrow’s Weetabix will not feature something pink, ‘rrraw and wwwriggling’. (quotation © Andy Serkis' Sméagol/Gollum)
pátek 19. září 2008
Proč?
Mám se ještě hodně co učit.
Po třech týdnech
(kdy maminka pouze zmermomocnila Terezku,
aby mi napsala e-mail, že mám mamince zavolat
- obsah "urgentního" sdělení: moc si to tam užij a všechno nejlepší),
jsem se na ni už docela i těšila.
Dokonce jsem jí do pohledu napsala, že budu učit na Kepleru.
(Čímž se dojaté slzičky v očích pouze oddálily, ale aspoň že tak.
Jsem já to ale zbabělec.)
Po představení mi na můj opět již fungující telefon došla zprávička, že se mi maminka snažila dovolat.
Překonala jsem nutkání reagovat slovy Marka Ebena, když mu Houston již podruhé hlásí, že má na drátě svou drahou polovici, a poslušně jsem se jí ozvala. Tři týdny jsou tři týdny.
"Kdy se stavíš?"
"Nevím, mami, ale zítra to nebude, mám spoustu vyřizování."
(Nekecala jsem:
- dojít si vyzvednout občanku,
- nechat si na opencard nahrát jakousi aplikaci
a s ní pak zajít na centrálu MHD pro roční jízdenku,
- vrátit ztracenou a v Glasgow šťastně sehnanou knížku do Klementina
- večer vyrazit na křest Lenky do Dobrušky
- vymyslet, co budu dělat se svými primány do doby, než nám přijdou učebnice, vč. plánu B, "co s nimi budu dělat, nebudu-li moci mluvit")
- a v mezičase spát a vařit litry protikašlacích čajů. Kdyby mne byla maminka v noci slyšela... Ergo, nesmí mne slyšet ani v pátek přes den, jinak zešediví ještě víc, než už je.)
"Ale...
/tón raněné srny/
...musíš přijít, myšu, protože...
/Yes?/
...tady pro tebe mám takovej...
/Ale dárek k narozeninám jsi mi přece dala už v předstihu!?!/
...jablečnej rosol!"
Je mi to líto, mami.
Je mi Tě líto. A nevím, co s tím.
Oh, bother.
Po třech týdnech
(kdy maminka pouze zmermomocnila Terezku,
aby mi napsala e-mail, že mám mamince zavolat
- obsah "urgentního" sdělení: moc si to tam užij a všechno nejlepší),
jsem se na ni už docela i těšila.
Dokonce jsem jí do pohledu napsala, že budu učit na Kepleru.
(Čímž se dojaté slzičky v očích pouze oddálily, ale aspoň že tak.
Jsem já to ale zbabělec.)
Po představení mi na můj opět již fungující telefon došla zprávička, že se mi maminka snažila dovolat.
Překonala jsem nutkání reagovat slovy Marka Ebena, když mu Houston již podruhé hlásí, že má na drátě svou drahou polovici, a poslušně jsem se jí ozvala. Tři týdny jsou tři týdny.
"Kdy se stavíš?"
"Nevím, mami, ale zítra to nebude, mám spoustu vyřizování."
(Nekecala jsem:
- dojít si vyzvednout občanku,
- nechat si na opencard nahrát jakousi aplikaci
a s ní pak zajít na centrálu MHD pro roční jízdenku,
- vrátit ztracenou a v Glasgow šťastně sehnanou knížku do Klementina
- večer vyrazit na křest Lenky do Dobrušky
- vymyslet, co budu dělat se svými primány do doby, než nám přijdou učebnice, vč. plánu B, "co s nimi budu dělat, nebudu-li moci mluvit")
- a v mezičase spát a vařit litry protikašlacích čajů. Kdyby mne byla maminka v noci slyšela... Ergo, nesmí mne slyšet ani v pátek přes den, jinak zešediví ještě víc, než už je.)
"Ale...
/tón raněné srny/
...musíš přijít, myšu, protože...
/Yes?/
...tady pro tebe mám takovej...
/Ale dárek k narozeninám jsi mi přece dala už v předstihu!?!/
...jablečnej rosol!"
Je mi to líto, mami.
Je mi Tě líto. A nevím, co s tím.
Oh, bother.
Zzzzzz... or Greetings from Prague
When I was leaving Prague, I knew I´d miss the end of Summer in the Czech Republic.
What I didn´t know,
I´d have missed the whole of Autumn, too.
(cough)
What I didn´t know,
I´d have missed the whole of Autumn, too.
(cough)
čtvrtek 18. září 2008
Splnil se mi sen...
Nikdy jsem si nemyslela, že to dojde tak daleko, že budu (já) hledat na netu informace pro místního obyvatele o tom, jak se obléká tzv. velký kilt (původní verze onoho zprofanovaného oblečku).
A přece... stalo se.
Tentokrát to bylo myslím v kuchyni.
"Škoda, žes tu nebyla před týdnem, to jsem tu chodil v kiltu."
"Proč? A v Morrisonovském?"
"Chtěl jsem si ho zkusit. Je to pěkně těžký, spousta látky... Jo, v Morissonu, to jsem po mámě. Anebo po dědovi z tátovy strany Bruce.
Ale nejradši bych chtěl mít kilt z tý látky, co jsem si přivez z Hebrid."
"Zkoušels ho nosit jen přepásaný, jako velký kilt?"
"To se nějak složitě oblíká, a já nevim jak."
"Já vím o webových stránkách, kde je to popsaný, i s fotkama..."
Ale...
Po obědě jsem si hrála s Finem v obýváku.
Andy se objevil ve dveřích se štůskem papírů, už trochu pomačkaným.
A ještě s něčím.
"Sem si to vytisk."
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/GreatScottIMeanAScotInAGreatKilt
A přece... stalo se.
Andy je jeden z těch lidí, co v sobě chovají emoce a touhy velmi hluboko a dlouho je zpracovávají.
Často trvá několik dní, než reakce probublá na povrch.
(Jako když jsme, jen my dva, lezli do krpálu kousek od silnice, na jehož vrcholu stála polorozpadlá věžička, kterou mi chtěl ukázat.
"Ta knížka je fakt super," povídá, a já se musela zeptat jaká. Ta, co jsem jim přivezla a předala na začátku předchozího týdne, Skálův Cílek. Yes!)
Často trvá několik dní, než reakce probublá na povrch.
(Jako když jsme, jen my dva, lezli do krpálu kousek od silnice, na jehož vrcholu stála polorozpadlá věžička, kterou mi chtěl ukázat.
"Ta knížka je fakt super," povídá, a já se musela zeptat jaká. Ta, co jsem jim přivezla a předala na začátku předchozího týdne, Skálův Cílek. Yes!)
Tentokrát to bylo myslím v kuchyni.
"Škoda, žes tu nebyla před týdnem, to jsem tu chodil v kiltu."
"Proč? A v Morrisonovském?"
"Chtěl jsem si ho zkusit. Je to pěkně těžký, spousta látky... Jo, v Morissonu, to jsem po mámě. Anebo po dědovi z tátovy strany Bruce.
Ale nejradši bych chtěl mít kilt z tý látky, co jsem si přivez z Hebrid."
"Zkoušels ho nosit jen přepásaný, jako velký kilt?"
"To se nějak složitě oblíká, a já nevim jak."
"Já vím o webových stránkách, kde je to popsaný, i s fotkama..."
Čekala jsem, že pokračování tohoto rozhovoru se odehraje,
až přijedu příště.
Za rok...
dva...
pět...
až přijedu příště.
Za rok...
dva...
pět...
Ale...
Po obědě jsem si hrála s Finem v obýváku.
Andy se objevil ve dveřích se štůskem papírů, už trochu pomačkaným.
A ještě s něčím.
"Sem si to vytisk."
Podal mi dva cípy, a ve mně se srdce skoro rozskočilo.
Téměř současně jsme padli na kolena a společně rozprostřeli ten nádherný, elfí materiál po podlaze.
Jali se studovat obrázky.
Skládat, každý z jedné strany,
jako když rolujete týpko.
Dream come true.
Téměř současně jsme padli na kolena a společně rozprostřeli ten nádherný, elfí materiál po podlaze.
Jali se studovat obrázky.
Skládat, každý z jedné strany,
jako když rolujete týpko.
Dream come true.
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/GreatScottIMeanAScotInAGreatKilt
úterý 16. září 2008
Normality I
„…we will be restoring normality just as soon as we are sure what is normal anyway. Thank you…"
praví klasik.
„Já se nechci stěhovat proto, že by mi tu nebylo dobře,“ pravilo poněkud nepřesvědčivě německé děvče. „Já bych jenom chtěla poznat, jak se žije i s jinými postiženými.“
Mireille vytušila slabinu, vítězoslavně se ušklíbla a zahájila palbu.
„Jojo, to známe! Okamžitě takhle přestaň mluvit, protože je to blbost. Jednak si vymejšlíš, ve skutečnosti chceš pryč ode mě. A druhak, něco jako člověk s postižením neexistuje. Koukni na Andyho, neumí pořádně číst. Je postiženej! Já bych zas za živýho boha nemohla řídit auto. Taky jsem postižená. A co Saraphir s tim jejim koktánim. Myslíš, že je to normální? Taky je postižená. Má speciální potřeby. Každej má speciální potřeby. Já, ty, Andy, Marie, Ian, Pamela, Dominic… Si nemysli, že seš normální.“
praví klasik.
„Já se nechci stěhovat proto, že by mi tu nebylo dobře,“ pravilo poněkud nepřesvědčivě německé děvče. „Já bych jenom chtěla poznat, jak se žije i s jinými postiženými.“
Mireille vytušila slabinu, vítězoslavně se ušklíbla a zahájila palbu.
„Jojo, to známe! Okamžitě takhle přestaň mluvit, protože je to blbost. Jednak si vymejšlíš, ve skutečnosti chceš pryč ode mě. A druhak, něco jako člověk s postižením neexistuje. Koukni na Andyho, neumí pořádně číst. Je postiženej! Já bych zas za živýho boha nemohla řídit auto. Taky jsem postižená. A co Saraphir s tim jejim koktánim. Myslíš, že je to normální? Taky je postižená. Má speciální potřeby. Každej má speciální potřeby. Já, ty, Andy, Marie, Ian, Pamela, Dominic… Si nemysli, že seš normální.“
Normality II
Tak to bychom měli pozitivní přístup.
Je normální nebýt normální.
Onehdá jsem se ale trochu zarazila.
Před založením blogu jsem měla obavy, abych neskončila s prožíváním světa jako takového, abych nežila pouze v modu „co o tom napíšu na blog“.
Musím se pochválit, trpím tím jen občas.
Před pár dny jsem se však přistihla při myšlence „co by o tom napsal(a) na svůj blog XY?“
Je normální nebýt normální.
Onehdá jsem se ale trochu zarazila.
Před založením blogu jsem měla obavy, abych neskončila s prožíváním světa jako takového, abych nežila pouze v modu „co o tom napíšu na blog“.
Musím se pochválit, trpím tím jen občas.
Před pár dny jsem se však přistihla při myšlence „co by o tom napsal(a) na svůj blog XY?“
pondělí 15. září 2008
Děvčata, záviďte mi
Byla jsem na pivu.
S Peterem.
Dal si kolu.
A já půl pinty Tennera, ledově vychlazeného.
S Peterem.
Dal si kolu.
A já půl pinty Tennera, ledově vychlazeného.
A pak jsme měli ještě čas, tak jsme šli ještě k Robertu Bruceovi.
Na kafe a džus a dort.
Jogín.
Fanda Pink Floydů a the Rutles.
A nejspíš schizofrenik, taky trochu obsesivně-kompulzivní.
Takže si báječně rozumíme.
Taky proto, že ačkoliv jeho rodiče pocházejí odněkud od Mersey, mluví s báječným skotským přízvukem.
A má báječný skotský smysl pro humor.
Nebojte se, děvčata, nic mi nehrozí.
Je mu dvaapadesát.
Marvinovo okénko
14 dní v LA je fakt na pytel, 'xcuse me French.
Konečně se rozkoukáte a...
Počet lidí, kteří se mne za poslední dva dny zeptali: "And when would you be leaving?" přebíjí rekordy.
Smutný výraz, který se některým z nich objeví ve tváři, když odpovím: "Ach, on Wednesday, early in the morning," je jen ubohou náhražkou za čas, který bych s nimi chtěla strávit.
I když... Time's an illusion.
Lunchtime doubly so.
Což mne přivádí k druhé vlně předodjezdových depresí, kterými právě procházím.
Kamarádi moji, že se mnou nepřestanete mluvit, až přijedu, a vy nebudete vědět, která z těch slečen na obrázku to je...?
Průšvih tkví v tom, že za dvě neděle si nemáte šanci nadělat svaly (které byste za dva měsíce práce v creamery měli/y), a i kdyby nebylo všech pozvání na obědy a piva a kafíčka (o narozeninových dortech, které dojídáte tři dny, raději ani nemluvě), snad sám vzduch v LA je plnotučný (nebo ve veganské verzi alespoň s oříšky)!
Nemít zbytky sebekontroly, napíšu sem jedno z těch mála britských expletiv, které jsem se tu (od nejmenovaných osob) naučila.
Začínalo by na s a končilo na e. A nemělo by čtyři písmena.
Konečně se rozkoukáte a...
Počet lidí, kteří se mne za poslední dva dny zeptali: "And when would you be leaving?" přebíjí rekordy.
Smutný výraz, který se některým z nich objeví ve tváři, když odpovím: "Ach, on Wednesday, early in the morning," je jen ubohou náhražkou za čas, který bych s nimi chtěla strávit.
I když... Time's an illusion.
Lunchtime doubly so.
Což mne přivádí k druhé vlně předodjezdových depresí, kterými právě procházím.
Kamarádi moji, že se mnou nepřestanete mluvit, až přijedu, a vy nebudete vědět, která z těch slečen na obrázku to je...?
Průšvih tkví v tom, že za dvě neděle si nemáte šanci nadělat svaly (které byste za dva měsíce práce v creamery měli/y), a i kdyby nebylo všech pozvání na obědy a piva a kafíčka (o narozeninových dortech, které dojídáte tři dny, raději ani nemluvě), snad sám vzduch v LA je plnotučný (nebo ve veganské verzi alespoň s oříšky)!
Nemít zbytky sebekontroly, napíšu sem jedno z těch mála britských expletiv, které jsem se tu (od nejmenovaných osob) naučila.
Začínalo by na s a končilo na e. A nemělo by čtyři písmena.
sobota 13. září 2008
As a bird.
V půl jedné červené autíčko nastartovalo a Ianova sestra zamířila směr Embro.
I s bratrem.
O pár minut později jsem vystartovala i já, směr Lotus Hill.
Předpisový absťák mne vyhnal až na vrchol, ačkoliv...
ale to se dokoukáte sami.
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/LotusHill1ORMiddleEarthOnEarth#
jest koncipován coby themed walk.
Zbytek dodám zítra,
za pár minut totiž klušu na večeři v Lotus House.
A jestli to zítra nestihnu, pak to bude nejspíš tím,
že jsem se zasekla
na pivu
s Peterem
Brownem.
Tři roky se už na to těším!
I s bratrem.
O pár minut později jsem vystartovala i já, směr Lotus Hill.
Předpisový absťák mne vyhnal až na vrchol, ačkoliv...
ale to se dokoukáte sami.
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/LotusHill1ORMiddleEarthOnEarth#
jest koncipován coby themed walk.
Zbytek dodám zítra,
za pár minut totiž klušu na večeři v Lotus House.
A jestli to zítra nestihnu, pak to bude nejspíš tím,
že jsem se zasekla
na pivu
s Peterem
Brownem.
Tři roky se už na to těším!
pátek 12. září 2008
Honem, ať to stihnu
Tak zas troška toho stěžování - ale jen in haste, už se mi rozostřují písmenka před očima.
Jen co odjeli, už za mnou stepoval náš miláček šedivý
a trval na tom, že si potřebuje okamžitě zapakovat.
To by mělo být piece of cake,
jednoduše vlezete k němu do pokoje a nadhazujete šlágvorty
("No, jedeš tam na týden, co takhle prádlo?" a Ian, spokojeně mruče, sahá do skříně a odpočítává sedmery slipy zn. Marks & Spencer).
V polovině našeho snažení přišlo jedno z těch zdejších asi dvaceti německých děvčat, pozvané na večeři (trochu se nám to zvaní vymklo z rukou; um, nám? neskromně přiznám, že mně ne...)
a jalo se kontrolovat si maily.
Na mém počítači, as it happened, který si nevinně seděl v předsíni
od té doby, co jsem na něm hledala linky na Pameliny fotky, aby je mohli příbuzní ukázat dalším příbuzným.
Poněkud mne to znervóznilo; vykoukla jsem tedy z pokoje.
To pro změnu znervóznilo Iana.
Děvčata, nevědoma si zapeklitosti situace, začala ji řešiti s bujarým veselím a humornými omluvami za trapný omyl, což však autistickým jedincům, řekněme, tak úplně ke klidu nepomáhá.
Než jsme dobalili
(Ouha, chybí nám dva páry modrých ponožek!
Přece si nemůžu vzít jedny hnědé, can I!?! A jsou-li snad ve špinavém prádle, hle, jak křehký je vesmír, že se ihned tříští!
Lidi, já bych nechtěla být v Ianově kůži...),
byla jsem zralá na skleničku Honzy Procházky - a vědět, kde ji tu skladují, a nebýt hostí, snad jsem si ji i dala.
Miláček náš růžový odjel ještě před večeří se sestrou a švagrem.
Odpoledne jsem si dala creameráckou pauzu
a využila prvního pořádného sluníčka k tomu, abych se zpotila, zdrásala si nohy a nasbírala litr brambles na jam pro Mireille.
Z obavy, že by si mne mohli Pamelini příbuzní splést se strašidlem Cantervillským, jsem se po příchodu vrhla do vany - honem, než přijde Ian a začne nervózně podupávat před obsazenou koupelnou.
On totiž nesnáší, když nemůže použít tu, která je nejblíže jeho pokoji.
Myslím, že jsem zažila jen jednou,
že na mne zaklepal, když jsem trůnila v té pod schody.
A že by vystoupal do patra... NO WAY. To se raději neumyje.
Vylezla jsem o chvíli později ve variaci svého promočního oblečku, s mokrou hlavou a hříšným úmyslem napatlat si nohy neskutečnou vrstvou krému, strčit je do igelitových sáčků a dopřát jim odpočinek,
o který si už pár neděl až boletivě říkají.
A co to nevidím, jako, ano, Pameliny příbuzné.
Přijeli o půl hodiny dříve.
Odpoledne jsem si dala creameráckou pauzu
a využila prvního pořádného sluníčka k tomu, abych se zpotila, zdrásala si nohy a nasbírala litr brambles na jam pro Mireille.
Z obavy, že by si mne mohli Pamelini příbuzní splést se strašidlem Cantervillským, jsem se po příchodu vrhla do vany - honem, než přijde Ian a začne nervózně podupávat před obsazenou koupelnou.
On totiž nesnáší, když nemůže použít tu, která je nejblíže jeho pokoji.
Myslím, že jsem zažila jen jednou,
že na mne zaklepal, když jsem trůnila v té pod schody.
A že by vystoupal do patra... NO WAY. To se raději neumyje.
Vylezla jsem o chvíli později ve variaci svého promočního oblečku, s mokrou hlavou a hříšným úmyslem napatlat si nohy neskutečnou vrstvou krému, strčit je do igelitových sáčků a dopřát jim odpočinek,
o který si už pár neděl až boletivě říkají.
A co to nevidím, jako, ano, Pameliny příbuzné.
Přijeli o půl hodiny dříve.
Jen co odjeli, už za mnou stepoval náš miláček šedivý
a trval na tom, že si potřebuje okamžitě zapakovat.
To by mělo být piece of cake,
jednoduše vlezete k němu do pokoje a nadhazujete šlágvorty
("No, jedeš tam na týden, co takhle prádlo?" a Ian, spokojeně mruče, sahá do skříně a odpočítává sedmery slipy zn. Marks & Spencer).
V polovině našeho snažení přišlo jedno z těch zdejších asi dvaceti německých děvčat, pozvané na večeři (trochu se nám to zvaní vymklo z rukou; um, nám? neskromně přiznám, že mně ne...)
a jalo se kontrolovat si maily.
Na mém počítači, as it happened, který si nevinně seděl v předsíni
od té doby, co jsem na něm hledala linky na Pameliny fotky, aby je mohli příbuzní ukázat dalším příbuzným.
Poněkud mne to znervóznilo; vykoukla jsem tedy z pokoje.
To pro změnu znervóznilo Iana.
Děvčata, nevědoma si zapeklitosti situace, začala ji řešiti s bujarým veselím a humornými omluvami za trapný omyl, což však autistickým jedincům, řekněme, tak úplně ke klidu nepomáhá.
Než jsme dobalili
(Ouha, chybí nám dva páry modrých ponožek!
Přece si nemůžu vzít jedny hnědé, can I!?! A jsou-li snad ve špinavém prádle, hle, jak křehký je vesmír, že se ihned tříští!
Lidi, já bych nechtěla být v Ianově kůži...),
byla jsem zralá na skleničku Honzy Procházky - a vědět, kde ji tu skladují, a nebýt hostí, snad jsem si ji i dala.
Ale abych nekončila tak pesimisticky, jeden obrázek,
s věnováním.
Markovi, od Shauna the Sheepa.
s věnováním.
Markovi, od Shauna the Sheepa.
čtvrtek 11. září 2008
Krátké zprávy/ A short news bulletin
I feel better. I no longer feel sick, that is. Now it's a sore throat...
But no matter the weather, it's creamery for me tomorrow!
Zpráva I. Už mi není blivno (tolik).
Zpráva II. Škrábe mne v krku.
Což mi nezabrání, abych se zítra opět nezruinovala v sýrárně (kde běžně přebíháte od činnosti v chladírně - cca 2 Celsia - k mytí nádobí, které sterilizujete vhozením do vroucí vody; a hurá zpět do chladírny).
Nemohu si pomoci, leč musím poznamenat, že za tuto neopakovatelnou možnost vděčím drahoušku Clintovi, který se zcela dobrovolně a sám od sebe nabídl, že místo mne bude v pátek vařit. Tha!!!
Když už jsme u té sýrárny - začněte tady:
http://www.locharthur.org.uk/creamery.htm
a pokračujte zde:
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/SlovnKKMlKRnaPche#
But no matter the weather, it's creamery for me tomorrow!
Zpráva I. Už mi není blivno (tolik).
Zpráva II. Škrábe mne v krku.
Což mi nezabrání, abych se zítra opět nezruinovala v sýrárně (kde běžně přebíháte od činnosti v chladírně - cca 2 Celsia - k mytí nádobí, které sterilizujete vhozením do vroucí vody; a hurá zpět do chladírny).
Nemohu si pomoci, leč musím poznamenat, že za tuto neopakovatelnou možnost vděčím drahoušku Clintovi, který se zcela dobrovolně a sám od sebe nabídl, že místo mne bude v pátek vařit. Tha!!!
Když už jsme u té sýrárny - začněte tady:
http://www.locharthur.org.uk/creamery.htm
a pokračujte zde:
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/SlovnKKMlKRnaPche#
středa 10. září 2008
Kdo chce vidět nerozmazaného oslavence,...
...ať si zajde na
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/JakJsemTomuNeutekla#
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/JakJsemTomuNeutekla#
úterý 9. září 2008
More than meets the eye
“So what can I do?” I asked.
“Do you remember the curing room?” Christoph replied.
My heart leapt so joyfully that it must have been visible in my face.
“It’s like riding a bike, you can’t really forget it!” he added cheerfully
and then went on to explain what is now being done differently.
Seems that apart for the actual handling the cheese most of the equipment has been replaced since I last had the honour to do the wiping.
Curing room is not, as the name could perhaps suggest, one of these white windowless rooms with no doorhandle, whose walls are padded with soft cushions and which you enter in a straightjacket. Instead, it is a white and windowless room full of heavy and sharp-edged objects made of stainless steel, which you enter in white wellies, a thick white rubber apron, a thin white polyethylene apron, matching sleeves and medical examination gloves made of latex.
Funnily enough, the equipment on wheels is not there to be moved.
It is the wire racks, each with 4-5 cheeses of slightly under a kilo and a half per piece, that you are supposed to pick up from a stack of your own height (mine, not, let’s say Christoph’s – nor Ent's or Albert’s or Alan’s for that matter). You place it onto a trolley, carefully pick the cheeses, one after another, wipe them with a brush dipped in brine, turn them and place them, most carefully, back. When the rack is finished, you transfer it to another stack (or start a new one).
As the racks are stacked chronologically it does not matter where you start, because never mind if you finish with the oldest OR the youngest cheeses on top, you would have taken each and every one of the kind anyway.
In between the cheeses mature, and not unlike a human being, they go through phases of baby-like soft skin, when every harsher treatment will damage the surface irrevocably, periods of resistance, mouldy stages (just as when no matter what you do to your teenage skin it keeps on breaking out in rash), until it gains its unmistakable, distinctive smell (which would make even the nonexistent hair on Ála’s legs bristle). This would be, prototypically (interní ftip pro KAJL), about a month after the batch was produced.
The cheeses in question are then promptly sent off into the shop, wrapped, labelled and left to ripen for several more weeks in the cold store.
The nice thing about… no, hang on, the thing I love about the creamery is that within a week you are very probably given a go at all the stages of cheese production – from the very early milk-whey-transformation through the soft cheeses (which are made before the whey is let out of the vat) to the farmhouse cheese (because we are not allowed to call them Cheddar, though technically that’s what a farmhouse cheese is). With a bit of luck you are present when the weighty cylinders are being scalded (bacha, nikoli scolded) and wrapped into special cheese-cloth. But with the soft or semi-soft cheeses the process is much more visible – and for the insider, palpable.
Very much palpable, actually.
The skin on your palms parched by hours of soaking in whey.
Fingers burnt in the hot wax.
Disinfection in my eyes.
The realisation that your hands are full of wee cuts that you’re not aware of until salt gets rubbed into them.
Backache.
Stomach flattened by your constant leaning on the edge of the vat.
Slushy, muddy, yucky, reeking… surfaces, corners, buckets you have to cleanse.
There must be something more to it than I am able to grasp with my little brain.
How come it’s such hard, physical work, and I simply love it?
How come I have the courage to come back after several months away
and to ask all these silly questions,
to let myself in danger of making a nuisance of myself,
or even of being humiliated by Barry’s kind explanations and corrections?
(Just today I got shown how to chop chives. Twice. He’s just got this amazing, completely unaffected way of making you feel an absolute idiot.)
How come I am willing to go and wrestle with the huge and ghastly bulk tank of which I am scared stiff,
scared lest something stainless slips or I slip on the concrete floor and it goes off,
lest the great propeller inside starts rotating, suddenly, eerily…
There must be more to it than meets the eye.
Slovníček technických termínů:
wire rack – drátěný rošt
wellies – holinky
apron – zástěra
stack – štos
trolley – vozík
brine – slaný nálev
batch – dávka (vyrobená onoho dne)
whey – syrovátka
vat – nádrž
scald – spařit
chop – nasekat, nakrájet
chives – šnitlík (po česku pažitka)
bulk tank – velká nádrž
propeller - vrtule
“Do you remember the curing room?” Christoph replied.
My heart leapt so joyfully that it must have been visible in my face.
“It’s like riding a bike, you can’t really forget it!” he added cheerfully
and then went on to explain what is now being done differently.
Seems that apart for the actual handling the cheese most of the equipment has been replaced since I last had the honour to do the wiping.
Curing room is not, as the name could perhaps suggest, one of these white windowless rooms with no doorhandle, whose walls are padded with soft cushions and which you enter in a straightjacket. Instead, it is a white and windowless room full of heavy and sharp-edged objects made of stainless steel, which you enter in white wellies, a thick white rubber apron, a thin white polyethylene apron, matching sleeves and medical examination gloves made of latex.
Funnily enough, the equipment on wheels is not there to be moved.
It is the wire racks, each with 4-5 cheeses of slightly under a kilo and a half per piece, that you are supposed to pick up from a stack of your own height (mine, not, let’s say Christoph’s – nor Ent's or Albert’s or Alan’s for that matter). You place it onto a trolley, carefully pick the cheeses, one after another, wipe them with a brush dipped in brine, turn them and place them, most carefully, back. When the rack is finished, you transfer it to another stack (or start a new one).
As the racks are stacked chronologically it does not matter where you start, because never mind if you finish with the oldest OR the youngest cheeses on top, you would have taken each and every one of the kind anyway.
In between the cheeses mature, and not unlike a human being, they go through phases of baby-like soft skin, when every harsher treatment will damage the surface irrevocably, periods of resistance, mouldy stages (just as when no matter what you do to your teenage skin it keeps on breaking out in rash), until it gains its unmistakable, distinctive smell (which would make even the nonexistent hair on Ála’s legs bristle). This would be, prototypically (interní ftip pro KAJL), about a month after the batch was produced.
The cheeses in question are then promptly sent off into the shop, wrapped, labelled and left to ripen for several more weeks in the cold store.
The nice thing about… no, hang on, the thing I love about the creamery is that within a week you are very probably given a go at all the stages of cheese production – from the very early milk-whey-transformation through the soft cheeses (which are made before the whey is let out of the vat) to the farmhouse cheese (because we are not allowed to call them Cheddar, though technically that’s what a farmhouse cheese is). With a bit of luck you are present when the weighty cylinders are being scalded (bacha, nikoli scolded) and wrapped into special cheese-cloth. But with the soft or semi-soft cheeses the process is much more visible – and for the insider, palpable.
Very much palpable, actually.
The skin on your palms parched by hours of soaking in whey.
Fingers burnt in the hot wax.
Disinfection in my eyes.
The realisation that your hands are full of wee cuts that you’re not aware of until salt gets rubbed into them.
Backache.
Stomach flattened by your constant leaning on the edge of the vat.
Slushy, muddy, yucky, reeking… surfaces, corners, buckets you have to cleanse.
There must be something more to it than I am able to grasp with my little brain.
How come it’s such hard, physical work, and I simply love it?
How come I have the courage to come back after several months away
and to ask all these silly questions,
to let myself in danger of making a nuisance of myself,
or even of being humiliated by Barry’s kind explanations and corrections?
(Just today I got shown how to chop chives. Twice. He’s just got this amazing, completely unaffected way of making you feel an absolute idiot.)
How come I am willing to go and wrestle with the huge and ghastly bulk tank of which I am scared stiff,
scared lest something stainless slips or I slip on the concrete floor and it goes off,
lest the great propeller inside starts rotating, suddenly, eerily…
There must be more to it than meets the eye.
Slovníček technických termínů:
wire rack – drátěný rošt
wellies – holinky
apron – zástěra
stack – štos
trolley – vozík
brine – slaný nálev
batch – dávka (vyrobená onoho dne)
whey – syrovátka
vat – nádrž
scald – spařit
chop – nasekat, nakrájet
chives – šnitlík (po česku pažitka)
bulk tank – velká nádrž
propeller - vrtule
pondělí 8. září 2008
“Don’t be obsessed!”
“Takže budeš mít na starosti kytky a taky kočku. Nenechávejte ji přes noc zavřenou v obýváku, nebo to tam posere,” pravila paní domu.
(Kdyby byl zapisovatel zůstal u původního znění a nechal tam shit, vypadalo by to tak vulgárně?)
“Ale budem mít nahoře otevřený dveře, a vycvičila jsem ji, aby si lezla dovnitř oknem v ložnici…”
“Vycvičilas ji? Chceš říct, že si tě vycvičila”, pravil Andy, který až do té chvíle jen mlčky přihlížel.
“Ale budem mít nahoře otevřený dveře, a vycvičila jsem ji, aby si lezla dovnitř oknem v ložnici…”
“Vycvičilas ji? Chceš říct, že si tě vycvičila”, pravil Andy, který až do té chvíle jen mlčky přihlížel.
Dva dny poté jsem při večeři vyjádřila opatrný zájem o případnou exkurzi po domě s cílem lokalizovat rostlistvo, jež by potenciálně spadalo pod moji laickou péči.
M. zkřivila rty a upřela na svého partnera pohled typu římská tři lomeno F, “na-to-že-odjíždíme-za-12-hodin-‘s-toho-teda-zvlád-fakt-hodně”, a já už se radši neptala.
Po cestě do pokoje po filmu jsem přede dveřmi zahlédla povědomou siluetu s cigaretou.
Nemotorně jsem se k ní vyplížila.
“Nebuď těma kytkama posedlá.”
Rozhodně nemá billyboydovský přízvuk, kvůli kterému se sem mé o třiapůl roku nerozumnější já vypravilo. Spíš jako Ewan McGregor v civilu, s jen lehce protaženými e a a u obseessed a plaants.
Jak bych mu hrome v tu chvilku mohla říct, že mi vůbec nejde o kytky.
Že kdyby nebylo jeho a sýrárny, tak už v Artušově jezeře neomočím ani palec u nohy – a už vůbec nebudu snášet věčné hořekování a náladičky jeho drahé polovice.
Nemotorně jsem se k ní vyplížila.
“Nebuď těma kytkama posedlá.”
Rozhodně nemá billyboydovský přízvuk, kvůli kterému se sem mé o třiapůl roku nerozumnější já vypravilo. Spíš jako Ewan McGregor v civilu, s jen lehce protaženými e a a u obseessed a plaants.
Jak bych mu hrome v tu chvilku mohla říct, že mi vůbec nejde o kytky.
Že kdyby nebylo jeho a sýrárny, tak už v Artušově jezeře neomočím ani palec u nohy – a už vůbec nebudu snášet věčné hořekování a náladičky jeho drahé polovice.
Kéž mu (a dalším) to Pánbůh oplatí na dětech. Vždyť bych byla o tolik přišla!
neděle 7. září 2008
Sunday morning.
Krom kočky jsem zatím jediná živá (resp. bdící) bytost v domě.
Bilance uplynulých 24 hodin:
- Vyprovodila M+A+F+Frithjofa.
- Navštívila Dumfries & Galloway Aviation Museum, pracoviště to za války letců jmen jako Memecek či Nuvak.
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/DumfriesGallowayAviationMuseum#
(Neměla jsem to srdce tomu báječnému chlapíkovi svěřit, že tam nají překelpy. Nebo mi bylo tak blivno?)
- Zakoupila tři knihy à 20 penny.
- Snědla celkem 1 toast, 1 kelímek jogurtu s džemem, 2 hrsti suchých Rice Crispies a 1 porci suché rýže s pálivou zeleninou (pečlivě otřenou od omáčky). Každý z těchto na pohled nevinných požitků se mi odměnil pocitem, že vlkovi z Červené Karkulky právě nasypali do žaludku další vědro kamení.
- Po návratu z výletu rovnou do postele a v ní jsem (s přestávkami na záchod) setrvala až do nedělního rána.
Pozitivum: Přečetla jsem celý Stardust od Neila Gaimana (a potvrdilo se mi, že pro nemocné jsou pohádky jediné možné čtení.)
Bilance uplynulých 24 hodin:
- Vyprovodila M+A+F+Frithjofa.
- Navštívila Dumfries & Galloway Aviation Museum, pracoviště to za války letců jmen jako Memecek či Nuvak.
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/DumfriesGallowayAviationMuseum#
(Neměla jsem to srdce tomu báječnému chlapíkovi svěřit, že tam nají překelpy. Nebo mi bylo tak blivno?)
- Zakoupila tři knihy à 20 penny.
- Snědla celkem 1 toast, 1 kelímek jogurtu s džemem, 2 hrsti suchých Rice Crispies a 1 porci suché rýže s pálivou zeleninou (pečlivě otřenou od omáčky). Každý z těchto na pohled nevinných požitků se mi odměnil pocitem, že vlkovi z Červené Karkulky právě nasypali do žaludku další vědro kamení.
- Po návratu z výletu rovnou do postele a v ní jsem (s přestávkami na záchod) setrvala až do nedělního rána.
Pozitivum: Přečetla jsem celý Stardust od Neila Gaimana (a potvrdilo se mi, že pro nemocné jsou pohádky jediné možné čtení.)
sobota 6. září 2008
The D'Avis-Lange family has just departed
Z jistých důvodů bude většina zápisů z LA česky.
Frithjof si "půjčil"foťák. Nepřítomný výraz má důvod (mj.) v dopoledni stráveném babysittěním - lidi, vono to není taková hračka, jak by si jeden myslel.
Je mi blbě. Od žaludku, už dva dny, a není to to obvyklé blbě.
Já si tak přeju věřit na homeopatika!
As it is, můžu se těma weleďáckýma kapičkama prolejvat jak chci, a nic.
Mireille s Andym a Finianem právě odjeli a přede mnou je krásný týden ve společnosti jedné zapšklé Němky, jednoho vynervovaného autisty a jedné vyčůrané paní s Downovým syndromem.
Začínáme výletem do leteckého muzea, na Ianovo přání.
Doufám, že se v autě nepozvracím (ale jistá si tedy nejsem).
Wish me good luck!
Též doufám, že budu mít víc času a postupně nalepím na web nějaké pěkné obrázky.
Začneme třeba nejsladším dítětem na světě (Pepíčka nevyjímaje):
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/FLVK25#
Frithjof si "půjčil"foťák. Nepřítomný výraz má důvod (mj.) v dopoledni stráveném babysittěním - lidi, vono to není taková hračka, jak by si jeden myslel.
Je mi blbě. Od žaludku, už dva dny, a není to to obvyklé blbě.
Já si tak přeju věřit na homeopatika!
As it is, můžu se těma weleďáckýma kapičkama prolejvat jak chci, a nic.
Mireille s Andym a Finianem právě odjeli a přede mnou je krásný týden ve společnosti jedné zapšklé Němky, jednoho vynervovaného autisty a jedné vyčůrané paní s Downovým syndromem.
Začínáme výletem do leteckého muzea, na Ianovo přání.
Doufám, že se v autě nepozvracím (ale jistá si tedy nejsem).
Wish me good luck!
Též doufám, že budu mít víc času a postupně nalepím na web nějaké pěkné obrázky.
Začneme třeba nejsladším dítětem na světě (Pepíčka nevyjímaje):
http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/FLVK25#
čtvrtek 4. září 2008
Bdělost I + II. Kniha a sýr.
Ve Waterstone’s měli jen jednu z knih, které jsem chtěla, ale prý mám zkusit Borders. Sniff. Tak na zpáteční cestě.
Jako kdybych si myslela, že se život dá naučit z knih.
Premisa I
Pobyt v Loch Arthur je jako víno. Zraje s kazdou návštěvou.
Premisa II
Každý alespoň trochu duchovně založený člověk by měl strávit nějakou dobu činností typu cheesemaking.
Jako se o lidském embryu říká, že během svého vývoje prochází stadii, kdy se podobá různým druhům organismů na této planetě, tak i během výroby sýra je možné prožít splynutí s kosmem v různých fázích a podobách.
Žlutá hladina a sem tam vykukující cípek rozkrájené sýřeniny v sobě mají něco z Prvotního chaosu.
A když zaberete míchadlem a uvedete bílé hrudky do pohybu, je to, jako kdybyste byli zodpovědní za budoucí vývoj vesmíru.
V okamžiku, kdy rozsekaná sraženina v dlani drží při sobě, tak jako hrst jílu, je hmota zralá na criffely.
Zda už se mléko srazilo dost na to, aby se přikročilo k výrobě crannogů, se pozná podle toho, že osamělá hrudka při stlačení praskne jako klíště.
O několik hodin později se evoluce dostane až k člověku, ve chvíli, kdy správně vyvinutý sýrový odřezek má uvnitř strukturu vařených kuřecích prsíček.
Při výrobě sýra není možné být nepozorný.
Jakákoli nesoustředěnost se nevyhnutelně projeví – jako když jsem se po nějaké chvíli vrátila k „waxing“ sýra, vzala dva kousky a bezmyšlenkovitě je ponořila do kbelíku s voskem. Ouha! Vrstva na hladině mi mezitím zatuhla a vosk vytvořil na homolkách nepěkné bílé bambule. Příště se podívej!
Musíte si být jistí tím, co děláte.
Christof mi ve své nekonečné trpělivosti poumphtenácté ukázal, jak dávkovat hrudky do forem na crannogy, a já se, celá šťastná, do toho pustila.
Šlo mi to. Soustředila jsem se pekelně, ne-li nebesky.
Ve chvíli, kdy se ve dveřích výrobny objevil Barry, můj někdejší Velký Šéf, mi podklesla kolena a začala jsem dělat chyby. Minulost nemá v lavoru se šnitlíkem co dělat.
Jako kdybych si myslela, že se život dá naučit z knih.
Premisa I
Pobyt v Loch Arthur je jako víno. Zraje s kazdou návštěvou.
Premisa II
Každý alespoň trochu duchovně založený člověk by měl strávit nějakou dobu činností typu cheesemaking.
Jako se o lidském embryu říká, že během svého vývoje prochází stadii, kdy se podobá různým druhům organismů na této planetě, tak i během výroby sýra je možné prožít splynutí s kosmem v různých fázích a podobách.
Žlutá hladina a sem tam vykukující cípek rozkrájené sýřeniny v sobě mají něco z Prvotního chaosu.
A když zaberete míchadlem a uvedete bílé hrudky do pohybu, je to, jako kdybyste byli zodpovědní za budoucí vývoj vesmíru.
V okamžiku, kdy rozsekaná sraženina v dlani drží při sobě, tak jako hrst jílu, je hmota zralá na criffely.
Zda už se mléko srazilo dost na to, aby se přikročilo k výrobě crannogů, se pozná podle toho, že osamělá hrudka při stlačení praskne jako klíště.
O několik hodin později se evoluce dostane až k člověku, ve chvíli, kdy správně vyvinutý sýrový odřezek má uvnitř strukturu vařených kuřecích prsíček.
Při výrobě sýra není možné být nepozorný.
Jakákoli nesoustředěnost se nevyhnutelně projeví – jako když jsem se po nějaké chvíli vrátila k „waxing“ sýra, vzala dva kousky a bezmyšlenkovitě je ponořila do kbelíku s voskem. Ouha! Vrstva na hladině mi mezitím zatuhla a vosk vytvořil na homolkách nepěkné bílé bambule. Příště se podívej!
Musíte si být jistí tím, co děláte.
Christof mi ve své nekonečné trpělivosti poumphtenácté ukázal, jak dávkovat hrudky do forem na crannogy, a já se, celá šťastná, do toho pustila.
Šlo mi to. Soustředila jsem se pekelně, ne-li nebesky.
Ve chvíli, kdy se ve dveřích výrobny objevil Barry, můj někdejší Velký Šéf, mi podklesla kolena a začala jsem dělat chyby. Minulost nemá v lavoru se šnitlíkem co dělat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
