Mea culpa

Zařídila jsem se podle Áliny (a Eliščiny) rady a NEvrhla se do příprav ihned po odemknutí svého modrého sejfu.
Nejdřív jsem se naobědvala.

A pak mi přišlo na mysl, že by nebylo špatné zopáknout si všeobecně doporučovanou praktiku a učinit cosi jako vyznání hříchů. (Pravidelná oficiální zpověď je naneštěstí dost možná jedno z dětí, které šly s katolickou vaničkou.)
A neb tyhle stránky stejně čtou vesměs jen lidi, kterých se to bezprostředně týká, zde je mých momentálních top five omluv:

Ále za neustálé… jak se hezky česky řekne ‘patronise’? (Včetně toho dnešního, o to pro ni nepříjemnějšího, že bylo před ostatními.) Asi toho máme příliš společného.
Terezce za opovržlivé poznámky o U2. Ano, přiznávám, že je už asi půl roku žeru. Ano, právě ty největší vykopávky a slaďáky
(…aloong the stooony paaath…). Ovšem upozorňuji, že zhusta funkčně, tedy ve chvílích, kdy jsem předtím poslouchala
EC’s Brokenhearted, Needs His Woman nebo Sick’n’tired,
popř. obdobné weepies REMácké a Floydovské.
Takže nevím, jak moc se to vlastně počítá jako fanouškovství.
Marušce za to, že jsem v sobotu v skrytu duše zaplakala nad každou fotkou, na které jí to slušelo. A že jsem nenašla síly na to doprovodit Tě včera až domů a projít tím večerem plným bezmoci a nepříjemných rozhodnutí s Tebou.
Elišce, že jsem vymazala všechny její sobotní fotky, na kterých mne zachytila coby přežranou velrybu. (Až na jednu, a tu stejně vymažu, až ji uvidím přetaženou do počítače.)
Taktéž za veškeré patronising remarks, jakož i (paradoxně) za mé občasné pubertální reakce.
Nemůžu se omluvit mamince za to, jak o ní tady píšu
a) neb neví, co je to blog
b) nejspíš neví, že nějaký mám a hlavně
c) lítost nad hříchem zahrnuje i svobodné rozhodnutí již dále nehřešit, k němuž jsem však v tomto případě ještě nedorostla.
(Věčný koloběh… chovám se já jako dítě, protože se ke mně rodič chová stále jako k dítěti, nebo se ke mně chová jako k dítěti, protože…)

(Tak a teď honem na ty přípravy.)