“Don’t be obsessed!”

“Takže budeš mít na starosti kytky a taky kočku. Nenechávejte ji přes noc zavřenou v obýváku, nebo to tam posere,” pravila paní domu.

(Kdyby byl zapisovatel zůstal u původního znění a nechal tam shit, vypadalo by to tak vulgárně?)
“Ale budem mít nahoře otevřený dveře, a vycvičila jsem ji, aby si lezla dovnitř oknem v ložnici…”
“Vycvičilas ji? Chceš říct, že si tě vycvičila”, pravil Andy, který až do té chvíle jen mlčky přihlížel.

Dva dny poté jsem při večeři vyjádřila opatrný zájem o případnou exkurzi po domě s cílem lokalizovat rostlistvo, jež by potenciálně spadalo pod moji laickou péči.
M. zkřivila rty a upřela na svého partnera pohled typu římská tři lomeno F, “na-to-že-odjíždíme-za-12-hodin-‘s-toho-teda-zvlád-fakt-hodně”, a já už se radši neptala.

Po cestě do pokoje po filmu jsem přede dveřmi zahlédla povědomou siluetu s cigaretou.
Nemotorně jsem se k ní vyplížila.
“Nebuď těma kytkama posedlá.”
Rozhodně nemá billyboydovský přízvuk, kvůli kterému se sem mé o třiapůl roku nerozumnější já vypravilo. Spíš jako Ewan McGregor v civilu, s jen lehce protaženými e a a u obseessed a plaants.
Jak bych mu hrome v tu chvilku mohla říct, že mi vůbec nejde o kytky.
Že kdyby nebylo jeho a sýrárny, tak už v Artušově jezeře neomočím ani palec u nohy – a už vůbec nebudu snášet věčné hořekování a náladičky jeho drahé polovice.

Kéž mu (a dalším) to Pánbůh oplatí na dětech. Vždyť bych byla o tolik přišla!