Proč?

Mám se ještě hodně co učit.

Po třech týdnech
(kdy maminka pouze zmermomocnila Terezku,
aby mi napsala e-mail, že mám mamince zavolat
- obsah "urgentního" sdělení: moc si to tam užij a všechno nejlepší),
jsem se na ni už docela i těšila.

Dokonce jsem jí do pohledu napsala, že budu učit na Kepleru.
(Čímž se dojaté slzičky v očích pouze oddálily, ale aspoň že tak.
Jsem já to ale zbabělec.)

Po představení mi na můj opět již fungující telefon došla zprávička, že se mi maminka snažila dovolat.
Překonala jsem nutkání reagovat slovy Marka Ebena, když mu Houston již podruhé hlásí, že má na drátě svou drahou polovici, a poslušně jsem se jí ozvala. Tři týdny jsou tři týdny.

"Kdy se stavíš?"
"Nevím, mami, ale zítra to nebude, mám spoustu vyřizování."
(Nekecala jsem:
- dojít si vyzvednout občanku,
- nechat si na opencard nahrát jakousi aplikaci
a s ní pak zajít na centrálu MHD pro roční jízdenku,
- vrátit ztracenou a v Glasgow šťastně sehnanou knížku do Klementina
- večer vyrazit na křest Lenky do Dobrušky
- vymyslet, co budu dělat se svými primány do doby, než nám přijdou učebnice, vč. plánu B, "co s nimi budu dělat, nebudu-li moci mluvit")
- a v mezičase spát a vařit litry protikašlacích čajů. Kdyby mne byla maminka v noci slyšela... Ergo, nesmí mne slyšet ani v pátek přes den, jinak zešediví ještě víc, než už je.)
"Ale...
/tón raněné srny/
...musíš přijít, myšu, protože...
/Yes?/
...tady pro tebe mám takovej...
/Ale dárek k narozeninám jsi mi přece dala už v předstihu!?!/
...jablečnej rosol!"

Je mi to líto, mami.
Je mi Tě líto. A nevím, co s tím.
Oh, bother.