Splnil se mi sen...

Nikdy jsem si nemyslela, že to dojde tak daleko, že budu (já) hledat na netu informace pro místního obyvatele o tom, jak se obléká tzv. velký kilt (původní verze onoho zprofanovaného oblečku).
A přece... stalo se.

Andy je jeden z těch lidí, co v sobě chovají emoce a touhy velmi hluboko a dlouho je zpracovávají.
Často trvá několik dní, než reakce probublá na povrch.
(Jako když jsme, jen my dva, lezli do krpálu kousek od silnice, na jehož vrcholu stála polorozpadlá věžička, kterou mi chtěl ukázat.
"Ta knížka je fakt super," povídá, a já se musela zeptat jaká. Ta, co jsem jim přivezla a předala na začátku předchozího týdne, Skálův Cílek. Yes!)

Tentokrát to bylo myslím v kuchyni.
"Škoda, žes tu nebyla před týdnem, to jsem tu chodil v kiltu."
"Proč? A v Morrisonovském?"
"Chtěl jsem si ho zkusit. Je to pěkně těžký, spousta látky...  Jo, v Morissonu, to jsem po mámě. Anebo po dědovi z tátovy strany Bruce.
Ale nejradši bych chtěl mít kilt z tý látky, co jsem si přivez z Hebrid."
"Zkoušels ho nosit jen přepásaný, jako velký kilt?"
"To se nějak složitě oblíká, a já nevim jak."
"Já vím o webových stránkách, kde je to popsaný, i s fotkama..."

Čekala jsem, že pokračování tohoto rozhovoru se odehraje,
až přijedu příště.
Za rok...
dva...
pět...

Ale...
Po obědě jsem si hrála s Finem v obýváku.
Andy se objevil ve dveřích se štůskem papírů, už trochu pomačkaným.
A ještě s něčím.
"Sem si to vytisk."

Podal mi dva cípy, a ve mně se srdce skoro rozskočilo.
Téměř současně jsme padli na kolena a společně rozprostřeli ten nádherný, elfí materiál po podlaze.
Jali se studovat obrázky.
Skládat, každý z jedné strany,
jako když rolujete týpko.
Dream come true.

http://picasaweb.google.com/onetrickpony.m/GreatScottIMeanAScotInAGreatKilt