Konečně se rozkoukáte a...
Počet lidí, kteří se mne za poslední dva dny zeptali: "And when would you be leaving?" přebíjí rekordy.
Smutný výraz, který se některým z nich objeví ve tváři, když odpovím: "Ach, on Wednesday, early in the morning," je jen ubohou náhražkou za čas, který bych s nimi chtěla strávit.
I když... Time's an illusion.
Lunchtime doubly so.
Což mne přivádí k druhé vlně předodjezdových depresí, kterými právě procházím.
Kamarádi moji, že se mnou nepřestanete mluvit, až přijedu, a vy nebudete vědět, která z těch slečen na obrázku to je...?
Průšvih tkví v tom, že za dvě neděle si nemáte šanci nadělat svaly (které byste za dva měsíce práce v creamery měli/y), a i kdyby nebylo všech pozvání na obědy a piva a kafíčka (o narozeninových dortech, které dojídáte tři dny, raději ani nemluvě), snad sám vzduch v LA je plnotučný (nebo ve veganské verzi alespoň s oříšky)!
Nemít zbytky sebekontroly, napíšu sem jedno z těch mála britských expletiv, které jsem se tu (od nejmenovaných osob) naučila.
Začínalo by na s a končilo na e. A nemělo by čtyři písmena.
Žádné komentáře:
Okomentovat