I me mine?

Premisa:
V komunikaci s druhými se často odvolávám na sebe:
Já myslím, že… ale mně přijde, že… pro mne je to… já bych si… tak mne napadlo… to znám…

PROČ? Protože
--- a) jsem nenapravitelný egoista, druhého vlastně vůbec neposlouchám, vlastně se jedná jen o příležitost k výlevu, o nahlas vyřčený vnitřní monolog, kvůli mně byl svět stvořen, a ne snad?
--- b) ukazuji tomu druhému, jak to má být správně, protože takhle to přece vnímám/prožívám/znám/řeším já, ty idiote!
--- c) jediné, čím si v tomto nevyzpytatelném světě mohu být jista je, že nikdy neuvidím, co se děje uvnitř mého sebebližšího bližního – a tak zdůrazňuji svůj subjektivní pohled, a teď mne opravte, jestli se mýlím…

Jak to tak bývá, pravda bude ležet kdesi na průsečíku. Navíc, pouhým pozorováním zvenčí se dost dobře nepozná, kde ten bod leží.
Zalichotím si ale a odvážím se odhadu, že ježto se zvyšujícím věkem se cítím stále méně kompetentní cokoli s určitostí tvrdit, průsečík se zákonitě posouvá směrem k písmenu c.

Přestože od chyb a tlapání vedle (pokud možno na něčí nohu nebo alespoň napínáček) mne to stejně neuchrání.

Přestože o vlastní maličkosti blábolím stále stejně neochvějně a intenzivně.