relapse / recidiva

There. Back again.
Just cannot make up my mind whether in the medical or the criminal sense of the word. Every few months, perhaps once a year it comes and I just cannot help it.

I take to poring over old maps when I think noone’s looking.

The book, when I touch it, opens automatically on pages with familiar quotes, dry flowers and ivy leaves fall out, sometimes an inartistic pencil drawing ; and as I pick them up, my eyes get misty against my will (first-class fluffy clouds and no mistake).

I mend ecru shirts and breeches listening to a story written around the two great wars but immortal in its setting – not to tapes anymore, to mp3s. But that’s about all that has changed.

I am back there. Back again.

Kdo ví, jestli spíš nemoci nebo zločinu.

Už dobrých osmnáct let mne to čas od času chytá.

Když si myslím, že mne nikdo nevidí, hloubám nad starými mapami.

Kniha se mi v ruce otvírá na známých místech, vypadávají z ní suché listy a droboučké květy narcisů, sem tam neumělá kresba;

zvedám je s trapně orosenýma očima.

Spravuji dávno nenošené košile a kalhoty a přitom naslouchám příběhu psanému v dobách dvou velkých válek, zasazenému do rámce mimo prostor a čas. Už ne na kazetách, na empétrojkách.

Ale to je tak jediné, co se nějak změnilo.

Jsem tam. Jsem zas zpátky.