Hromady, hromady...

Poslední dny se to nějak hromadí. Nejen hromady prádla na podlaze, květináče v posteli a odpadky na dlaždičkách.
Tentokrát se pokusím vybrat pozitivnější, či přinejmenším neutrálně-surrealistické obrazy a zážitky.

Ani se snad nebudu zmiňovat o tom, jak se během tří týdnů ozvali (nezávisle na sobě, ale musím to vůbec uvádět?) dva kamarádi z Bruselu, se kterými jsem se viděla naposledy před čtyřmi lety, pročež v okamžiku, kdy jsem jednomu odpovídala offline na mail a zapnula si k tomu BBC, vysílali právě pořad o jazykových nespravedlnostech, živě hádejte odkud, takže jsem si ani nemusela pouštět tu jedinou vlámskou (a vlezlou) písničku, co mám ještě od Kristofa blahé paměti.

Ono stačí třeba to, jak jsme po tréninku potkali grupu britských twenty-somethings a nevysvětlili jim, jak se dostanou k pivovaru svatého Václava, ježto neměli adresu a nikdo z nás o onom podniku nikdy neslyšel. Nečekaně se tím ale i podařilo tak znechutit Léňu s Kájou, že se ostentativně odpojily – na protest proti tomu, že neumějí tak anglicky jako já a Slunéčko (který je jednak filďák a druhak postavou popravdě dosti surrealistickou sám o sobě). Nu což, alespoň jsme po cestě na metro jen ve dvou mohli nerušeně konverzovat angličtinou jak vystřiženou z Jane Austenové (včetně rychlosti), až se nám od úst prášilo. 
A pak jsem nastoupila do soupravy a octla se tváří v tvář tak věrohodné kopii Julie (nebo Judy?) z IT Crowd, že kdyby se nebyly dveře již zavřely, byla bych vyjekla hrůzou a utekla.

Jen pár okamžiků předtím se ovšem stalo cosi bezkonkurenčně vedoucího mé současné žebříčky: Ležela jsem ztahaná na karimatce a po neuvěřitelně dlouhé době zas měla chuť děkovat, tj. nejen věděla racionálně, že mám za co, ale to vědomí prosáklo až dovnitř. No jo, endorfiny, říkala jsem si v duchu, ale přesto jsem děkovala, za nic konkrétního, jen si tak užívala, jak je mi vděčno.
A tak už jsem se ani vůbec nezvládla divit, když si mne trenérka vzala stranou a začala něco o tom, že v prosinci dělá mezinárodní lektorské zkoušky a jestli bych pak případně nechtěla tancovat pod ní, že na věku nezáleží, že se jí líbí – ani nevím, zda použila frázi můj styl, nebo ne, protože jsem v té chvíli už myslela na tu útlou knížku ve vrchní kapse batohu, kde se píše o nezávislosti na cizích pochvalách a lichotkách, a v duchu se upřímně smála a pak odvětila, že o tom budu přemýšlet.

A další ráno, zrovna v okamžiku, když jsem si řekla: Nejvyšší čas vyrazit, nebo přijdeš pozdě, se ozval zvonek přede dveřmi a za nimi stál pán kontrolující komíny. Květináče na patříčku. Hromady papírů, prádla, hudebních nástrojů a smradlavých tanečních úborů na podlaze, na stole, na poličkách, vlastně všude s výjimkou prostoru na dlaždičkách těsně přede dveřmi, který je vyhrazen hromadám odpadků. Co teď? Vždyť nemá šanci v tom najít ani ten komín od kamen! 
V duchu jsem si představila, co by dělala Jen z IT Crowd, rychle se částečně odstrojila a sladkým hláskem odprosila pána za dveřmi za odpuštění, že jsem na to zapomněla a že se musím aspoň obléci, že si ho pak odchytnu. Za dvacet minut, o tři patra níže, měl naštěstí tolik jiných starostí, že se ani nedivil, proč mi to tak trvalo.