“Vy máte ale blbou zkratku. Pre. To je ňáká Pražská… Energetika, ne?”

© RNDr. Jan Turnovský, kdysi můj třídní, nyní jeden ze zástupců ředitele.

(Když se na úvodní schůzce začínajících kantorů někdo zeptal, za kým má s tím a tím zajít, pedagogická poradkyně pravila: “Za zástupcem,” a zvedla ke stropu ruku s ohnutou dlaní. Verbálně vyjádřeno: “za tím druhým, než prťavým”.)



Jsou na mne moc hodní.
No, skoro všichni.
Kupka se nezměnil, ba s povýšením některé jeho kvality zjevně dostaly šanci vyniknout.
Stačilo, aby vešel do kabinetu;
po chvilce pátrání jeho zrak utkvěl na mně, jak jsem si tak seděla u počítače,
a bylo mi jasné, co přijde.

“Opičko moje!”
(dramatická pauza)
“Jak si prosimtě představuješ, že… atd. atd.”

Důvod, proč se zdráhám nepokrytě přirovnat p. prof. k k nejmenované postavě z Harryho Pottera, jest, že Alan Rickman vyzařuje nepoměrně majestátnější charisma, jak postavou, tak hlasem.
Na druhou stranu bych se nerada dotkla našich homosexuálních spoluobčanů – určitá specifická výslovnost a barva hlasu zpravidla ztotožňovaná s příslušníky této menšiny v žádném případě neimplikuje nedostatky v oblasti sociální inteligence či zanedbané komplexy! I když v tomto konkrétním případě…


They’ve all been so nice to me.
Well, nearly all.
My former Math teacher didn’t change a little bit;
having been appointed a deputy headmaster definitely did not help his already most, err, agreeable nature.
As soon as he entered our staff room
and his searching eye (the Eye) focused on me sitting by the PC,
I knew I was in for trouble.

“My sweet little monkey!”
(beat)
“What do you think you’re doing? Etc. etc.“

 *****

Ale jinak to šlo líp, než jsem se obávala. Tedy zatím.
Můj bývalý fyzikář se přišel osobně přesvědčit,
zda jsem dostala dobrý psací stůl.
Ujistila jsem ho, že ano.
Koneckonců jiný na mne nezbyl.


But otherwise it’s been easier that I’d expected. So far.
My former Physics teacher checked personally
if I’d been given a nice desk.
I did my best to assure him I had.
After all it was the only one vacant.

 *****

Několik kantorů mi nabídlo tykání a obávám se, že to s nimi neskončí.

Proč z toho vlastně nemám radost?

Napadá mne, že se ještě jako klíště držím své podřízené pozice.
Propáníčka, co kdyby ode mě někdo čekal nějakou zodpovědnost.
Anebo, chraň Přírodo, znalecký odhad situace,
samostatná rozhodnutí,
učitelský výkon odpovídající mé kvalifikaci…
Naprosto ne! Vždyť mi není ani třicet!
(Vlastně ani sedmadvacet. No, ještě asi tak týden.)
Být hobit, nejsem ještě zletilá.
Nepropadám však panice, takové věci chtějí čas.


I was invited to use first names with some members of the staff
and I’m afraid there are more to come.

LINGUISTIC REMARK: In Czech the process of becoming friendly actually isn’t that much a matter of names. More importantly it includes using another pronoun, similar to the old-fashioned English thee. (With the difference that ty is perfectly natural among friends and peers.)
Moreover, with the singular pronoun you also have to use the singular form of the verb.
As a result it hits your ears (and indeed mouth) much more than if you just started calling someone Albus instead of Professor Dumbledore.

Why am I not happy about that?
Could be I don’t want to let go of my previous inferior position.
Dear me, what if they expected some responsibility or even, Nature forbid, educated guesses, unsupported decisions, in-class performance corresponding my qualification…
Nooo! I’m not thirty yet!
(Actually not even twenty seven. Um, for about a week or so.)
In the Shire I’d still be underage!
Needs time, I guess. Don’t panic.

 *****

Ještě jedné věci, takové nálepečky pěkné, se musím zbavit.

“Koukněte,
vona je vopravdu jak ***,
jak tam sedí u toho stolečku…”

Psací stůl jsem totiž zdědila po jistém mladém angličtináři, který GJK opustil teď na konci školního roku.

Také se shodou okolností podílím na dosti ambiciózním grantovém projektu (ne, ještě na link Kuchařovina neklikejte), jenž vyžaduje trávit dost času u počítače, nejlépe online. A ten prťavý kafový stoleček je asi tak jediné místo, kde se dá v kabinetu připojit s noťasem na net.
No, a na čempak asi kolega donedávna taky dělal. A kde asi.

Navíc si zjevně nejvíc rozuměl s dvěma kantory, ke kterým i já vzhlížím už od dob svého kepleráckého prváctví.
(Kdyby si se mnou měl začít tykat i Kapoun, to by mne skolilo.)

A tak doufám, že všem hezky rychle dojde, že nejsem žádná náhrada za 'Žďá'!

 *****

There is yet another thing… sortay… looming over me. Not for long, I hope.

“She really is like him, look,
the way she’s sitting with a notebook
at that small table that he always occupied.“

The thing is, the desk I shall be using was my friend’s who left in June after some seven years of teaching at GJK.

I am also working on a highly ambitious grant project (to be accessible via the link “Kuchařovina“ on the right; not yet!) which requires a large amount of time spent with a computer (on-line, if possible; and the wee coffee table in the corner is about the only place in the room one can connect one’s laptop to the internet). Guess what, so was he.

His two closest colleagues were the very same as I’ve been looking up to ever since I met them as a bashful first-year…
(If I were to tutoyer both of them, it’d kill me even now. One is more than enough.)

I hope, indeed I pray everybody realises pretty quickly there’s quite a difference between the two of us!