Tak už mi nalej lásko/i odborníci raděj/ že víno je lék /tak budu se léčit/než magnólie zase odkvetou
Bolest je daleko a stejně se hlásí/má svoje práva /i když zrovna sílu ztrácí/přijde ten den/kdy poznám /že se vrací
(c) Sestry Steinovy
Vlastně se mi ani nechce nic psát. Ne, že by se toho moc nedělo, ale pár posledních událostí háže všechny mé případné rádobymoudrosti do velmi lehkomyslného světla.Co je moje vzrůstající alergie na primu oproti něčí vyhlídce na - v nejlepším případě - život s rakovinou?
Co jsou moje zážitky z týdne v Krkonoších oproti lavině v Alpách?
Co jsou mé hypotetocko-patetické úvahy oproti dilematům cloumajícím dlouholetým vztahem?
Na co je mi, že s sebou tahám kapesní Cestu k lásce, když jen, co ji zavřu a vystoupím z tramvaje, se oddám nechutně sentimentálnímu snění - už jsem totiž klesla tak hluboko, že místo toho, abych se alespoň s pučícím jarem a magnóliemi a sukněmi a sandály zcela spontánně zamilovala, se toliko křečovitě opájím vzpomínkami na to, jak jsem se (ročnímu období navzdory) spontánně zamilovala před šesti lety.
A tak se zdá, že ani to sluníčko nevyřeší všecko.
Jako bych si snad někdy myslela, že jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat