I amar prestar aen…

It was in the moment when I won an inner struggle and did not throw anything at my friend after she’d repeated for the umpteenth AND fourth time how much she adored the Hradistan singer.
(In all honesty, it wasn’t her fault.
I merely happened to stand next to her on quite a few occassions
during which she felt the need to share her passion with everybody present
regardless of those who had heard it already).
I had just remarked haughtily something to the effect that for my part, I definitely preferred male voices…
when I realised that I am in fact perfectly capable of listening to Cate Blanchett’s monologues, for nearly hours on end.
Not even sung, just recited.
AND it doesn’t matter whether they are in English or Sindarin!

Došlo mi to právě ve chvíli, kdy jsem se už už v duchu chválila za to, jak jsem zvládla nemrštit nic po své bližní poté, co jsem už po cca dvě stě padesáté deváté vyslechla její nadšenou ódu na zpěvačku z Hradišťanu
(ano, uznávám, že nemůže za to, že jsem se náhodou vynaskytla všude, kde právě cítila potřebu se o tento svůj názor podělit se všemi v dosahu).
A tak jsem se pouze zaslechla, jak povýšeně prohazuji cosi ve smyslu, že já tedy na ženské hlasy příliš nejsem a raději mám zpěváky,
když mi došlo,
že monology Cate Blanchettové mohu beze všeho poslouchat ixkrát za sebou.
A to ani nemusí být zpívané a anglicky!