Miláček náš růžový odjel ještě před večeří se sestrou a švagrem.
Odpoledne jsem si dala creameráckou pauzu
a využila prvního pořádného sluníčka k tomu, abych se zpotila, zdrásala si nohy a nasbírala litr brambles na jam pro Mireille.
Z obavy, že by si mne mohli Pamelini příbuzní splést se strašidlem Cantervillským, jsem se po příchodu vrhla do vany - honem, než přijde Ian a začne nervózně podupávat před obsazenou koupelnou.
On totiž nesnáší, když nemůže použít tu, která je nejblíže jeho pokoji.
Myslím, že jsem zažila jen jednou,
že na mne zaklepal, když jsem trůnila v té pod schody.
A že by vystoupal do patra... NO WAY. To se raději neumyje.
Vylezla jsem o chvíli později ve variaci svého promočního oblečku, s mokrou hlavou a hříšným úmyslem napatlat si nohy neskutečnou vrstvou krému, strčit je do igelitových sáčků a dopřát jim odpočinek,
o který si už pár neděl až boletivě říkají.
A co to nevidím, jako, ano, Pameliny příbuzné.
Přijeli o půl hodiny dříve.
Odpoledne jsem si dala creameráckou pauzu
a využila prvního pořádného sluníčka k tomu, abych se zpotila, zdrásala si nohy a nasbírala litr brambles na jam pro Mireille.
Z obavy, že by si mne mohli Pamelini příbuzní splést se strašidlem Cantervillským, jsem se po příchodu vrhla do vany - honem, než přijde Ian a začne nervózně podupávat před obsazenou koupelnou.
On totiž nesnáší, když nemůže použít tu, která je nejblíže jeho pokoji.
Myslím, že jsem zažila jen jednou,
že na mne zaklepal, když jsem trůnila v té pod schody.
A že by vystoupal do patra... NO WAY. To se raději neumyje.
Vylezla jsem o chvíli později ve variaci svého promočního oblečku, s mokrou hlavou a hříšným úmyslem napatlat si nohy neskutečnou vrstvou krému, strčit je do igelitových sáčků a dopřát jim odpočinek,
o který si už pár neděl až boletivě říkají.
A co to nevidím, jako, ano, Pameliny příbuzné.
Přijeli o půl hodiny dříve.
Jen co odjeli, už za mnou stepoval náš miláček šedivý
a trval na tom, že si potřebuje okamžitě zapakovat.
To by mělo být piece of cake,
jednoduše vlezete k němu do pokoje a nadhazujete šlágvorty
("No, jedeš tam na týden, co takhle prádlo?" a Ian, spokojeně mruče, sahá do skříně a odpočítává sedmery slipy zn. Marks & Spencer).
V polovině našeho snažení přišlo jedno z těch zdejších asi dvaceti německých děvčat, pozvané na večeři (trochu se nám to zvaní vymklo z rukou; um, nám? neskromně přiznám, že mně ne...)
a jalo se kontrolovat si maily.
Na mém počítači, as it happened, který si nevinně seděl v předsíni
od té doby, co jsem na něm hledala linky na Pameliny fotky, aby je mohli příbuzní ukázat dalším příbuzným.
Poněkud mne to znervóznilo; vykoukla jsem tedy z pokoje.
To pro změnu znervóznilo Iana.
Děvčata, nevědoma si zapeklitosti situace, začala ji řešiti s bujarým veselím a humornými omluvami za trapný omyl, což však autistickým jedincům, řekněme, tak úplně ke klidu nepomáhá.
Než jsme dobalili
(Ouha, chybí nám dva páry modrých ponožek!
Přece si nemůžu vzít jedny hnědé, can I!?! A jsou-li snad ve špinavém prádle, hle, jak křehký je vesmír, že se ihned tříští!
Lidi, já bych nechtěla být v Ianově kůži...),
byla jsem zralá na skleničku Honzy Procházky - a vědět, kde ji tu skladují, a nebýt hostí, snad jsem si ji i dala.
Ale abych nekončila tak pesimisticky, jeden obrázek,
s věnováním.
Markovi, od Shauna the Sheepa.
s věnováním.
Markovi, od Shauna the Sheepa.
1 komentář:
Co takhle z toho začít psát nějaké povídky?
Okomentovat